Středa 01-12-2010

Už asi měsíc mě bolí v krku. Někdy míň, někdy víc. Přes den je to docela dobrý, horší je to v noci a nejhorší ráno. To je určitě z toho, že už chodím do práce na plný úvazek.  Je tady klimatizace a všem každou chvíli něco je a přesto s tim chodí do práce. Dneska je mi ale asi úplně nejhůř. Včera jsem totiž byla na úžasným (nudnym) meetingu v Hiltonu. Celé dopoledne tam byla puštěná klimatizace, mě byla zima a už v noci jsem cítila, že je krk mnohem horší. Ráno jsem se sotva vyhrabala z postele a pak jsem si říkala, jestli jsem raději neměla zůstat doma. Nakonec jsem se rozhodla, že to dneska překonám a zůstanu doma zítra dopoledne. Odpoledne máme bohužel zase nějaký celofiremní meeting a tam musíme. Je to úplně ztracenej čas, nevím, proč takové věci musíme povinně podstupovat. Potom máme ještě vánoční večírek. Je to v baru, který mám fakt ráda, ale vzhledem k tomu, že mi není dobře, tak přemýšlím o tom, že tam nepůjdu. Nehledě na to, že si v práci stále udržuju od lidí odstup a nemám chuť s nima někam jít. Stačilo mi to minulý týden, kdy jsme měli oslavu 3. výročí založení firmy v ČR v Břevnovském klášteře. Zabalila jsem to celkem brzo a šla domu, nebavilo mě to tam.

V podstatě nevím, jestli je mi víc blbě psychicky nebo fyzicky... asi tak nějak obojí. Už od minulého týdne mám problémy se spaním. Když se v noci vzbudím, tak mám pak problém usnout. Asi to není normální a normální lidi to nepochopí, ale já se bojím usnout. Bojím se toho, že upadnu jakoby do "bezvědomí". Většinou se to u mě projeví, když něco řeším a není mi úplně nejlíp. Snažím se do toho nezacyklit, aby se mi zase neudělalo blbě a všechno se to nezhoršilo, ale je to těžký. Tak se snažím říkat si, že to zase přejde, že je to jenom přechodný. Ono to určitě jenom přechodný je a za chvíli budu spát jak miminko... Musím tomu prostě věřit. Je zajímavý, že mám problém se spaním, jenom když jdu druhý den do práce. Když už byl minulý týden čtvrtek a pátek, tak už jsem byla celkem v pohodě a taky jsem celkem v pohodě spala. Minulý týden ve čtvrtek jsem se dokonce celé dopoledne cítila šťastná! To bylo krásný! Měla jsem tak skvělou náladu, že jsem měla chuť to vykřičet do celého světa. Zbytek čtvrtka a pátek byl tak nějak neutrál. Sobota byla celkem fajn. Šli jsme se podívat na Staromák na rozsvěcení stromečku a měl tam přijít i Objev. Tak jsem řešila, co si vezmu na sebe a tak.... Na Staromáku to ale bylo naprosto děsný. Všude miliarda lidí, Objev se zaseknul někde u Orloje, kde to bylo nejhorší, nějaký chlap tam měl zástavu srdce, nějaká paní tam zkolabovala...... No, když za náma po hodině dorazil, tak byl chudák úplně vyřízenej a my byly zmrzlý jak ha. Příští rok už tam nejdu, bylo to poprvé a naposled.

Pak jsme si šly sednout na něco teplého. Já, Objev a ta bývalá kolegyně, co si pořád jenom stěžuje. No, ta se zase chovala! Měla zřejmě ještě horší náladu, než kdy jindy.

Mě to bylo kupodivu nějak jedno. Dala jsem si jednu medovinu a celý večer jsem se smála.  Ani ona mi tu náladu nezkazila. Ovšem, že bych se držela svého plánu a učila se flirtovat, to se moc říct nedá. Neumím to a musím se přiznat, že jsem se o to ani nesnažila. Objev mě přemluvil, ať s nima jedu příští sobotu do toho Tropical Islandu. Nevím, jestli se mi tam chce. Jako chtěla jsem se tam jet někdy podívat, ale musím se přiznat, že se mi kvůli tomu nechce vstávat. A ještě teď, když mám problémy se spaním. To mě to vstávání bude ještě víc stresovat. Vlastně už mě to stresuje teď. A co mě taky hodně stresuje, je to, že se před ním budu muset svléknout do plavek. Takže jsem šla v neděli do posilovny a strávila jsem tam hodinu na běhacím pásu. A taky jsem dělala sklapovačky. A ještě dneska mě bolí břišní svaly.... Asi bych měla jít i do solárka, aby nebylo vidět, že jsem celá poďobaná... Tak já nevím, jestli tam mam vůbec jezdit... Stojí mi to za ten stres? Pojedu tam kvůli sobě nebo kvůli němu? Na to by bylo docela dobrý najít odpověď a podle toho se zařídit. Ještě jsme se v sobotu domlouvali, že budeme u Objeva na Silvestra. A že tam budeme spát. To je pro mě další stres. Nerada spím v cizím prostředí. A to by mě taky viděl, jak vypadám po ránu.... na ránu... Každopádně ale nevím, proč se s tím stresuju už teď? Když se mi tam nebude chtít spát, tak prostě pojedu domu. On bydlí v Praze, já bydlím v Praze... sice na druhém konci Prahy, ale pořád je to jedno město. No jo, řeším p**y. :-)

No, a v pondělí to na mě všechno padlo. Dokonce mě nebavilo ani fotit a to mám nový objektiv a fotili jsme akty! Prostě krize. A to jsem se těšila, že jdu k psycholožce a že to s ní všechno rozeberu a že se mi udělá zase líp. Omyl. Neudělalo. Řekla mi, že jestli problémy s tím spaním hned nezarazím, takže tam za chvíli budu zase běhat s úzkostma. To jsem opravdu nechtěla slyšet, protože mě to vyděsilo! Já nikam s žádnýma úzkostma běhat nebudu, protože už je nebudu mít! Za tu mojí "nespavost" (jak to psycholožka nazývá a mě se ten název nelíbí) může asi víc věcí, které řešim. Když si lehnu, tak mě hned začne děsit představa toho, že jdu druhý den do práce... do práce, ve které si stále zvykám a Bůh ví, jak dlouho mi to ještě bude trvat. Ano, musím si dát čas... Děsí mě představa, že zase pojedu hodinu tam i zpátky. Dost dobře nechápu, proč ve mě ta cesta vyvolává tak nepříjemné pocity? Že by mi začala vadit cesta metrem? Nebo se cítím blbě mezi těma lidma? Ani bych se moc nedivila, nemám ráda ty davy, co jsou na I.P.Pavlova.... Když zkusím jet jinak, tak pojedu do práce tak 2 hodiny... Musím to nějak vymyslet a hlavně přijít na to, v čem je problém. Štve mě brácha a jeho přítelkyně. Ta teda tolik už ani ne, ale brácha jo a už se začínám těšit, až se odstěhuje. Jsem nervózní z Objeva. Musím se naučit, že to, že se mi někdo líbí, ještě neznamená, že se na něj upnu a budu s ním plánovat budoucnost.... jsem v tomhle jak idiot.... A hlavně teda dělám a stále mám ve svém životě plno změn a nedávám si vůbec čas na jejich vstřebávání... Tak... už víme, proč špatně spíme? Připadám si jak na horské dráze. Jednu chvíli už jsem se v práci cítila líp a začala jsem mít pocit, že si trochu začínám zvykat. Teď mám zase naopak pocit, že si nezvykám vůbec a stýská se mi po bývalé firmě... Fakt je to nahoru a dolů.

Vlastně mě psycholožka naštvala v pondělí ještě jednou věcí. Vždycky si do mě jednou za čas rýpne, že já kdybych byla spokojená, tak to by teda bylo fakt něco. Když se nad tím tak zamyslím, tak není nic v mém okolí, s čím bych byla fakt nespokojená. Mám zdravou a fajn rodinu, plno kamarádů a kamarádek, já jsem taky docela zdravá (až na tu hlavu), mám kde bydlet, mám docela dobrou a dobře placenou práci, mám co jíst a v čem chodit oblečená, mám docela fajn koníčky.... jediné, co nemám je partner, ale bez toho se dá docela dobře žít. Tu spokojenost teda musím hledat sama v sobě. O to se snažím tím, že dělám věci, které mě baví, chodím na jógu, začínám chodit do posilovny, fotím, chodím na procházky do přírody, snažím se relaxovat a nechat myšlenky jen tak plout... ale pořád mi to nějak nejde... Co, do prdele, pořád řeším????

Nehledě na to, že tohle období mám strašně ráda, miluju, když napadne sníh a je všude bílo. Miluju Vánoce a ty už se blíží. Dárky jsem zařídila přes internet, takže se nemusím prodírat davama v obchodech a můžu si to fakt užít v klidu....

Prý je normální, že se nálady střídají a člověk je chvíli spokojený, šťastný, chvíli naštvaný nebo smutný... Co je to teda vlastně spokojenost a jak poznám, že jsem spokojená? Víte to někdo?