Komentář, na který odpovídáte
ck: Přesně jako Ty jsem se cítila nějaký ten pátek zpátky. Plácání se od ničeho k ničemu, naprostá nedůvěra v to, že někdy bude líp. Vztek na sebe, že se stále nedokážu otevřít světu nebo opravdu prožívat negativní a pozitivní emoce, i když na tom pracuju už dlouho (táhne se to roky, nějak přesně to ale nedatuju). Naštěstí ta nejhorší část – bezmoc – zase přešla a je to trochu lepší, věřím, že Ti bude taky brzo lépe 
.
S charakteristikou dnešní doby souhlasím, když se ale rozhlédnu kolem sebe, rozhodně si nemyslím, že by to lidem vyhovovalo. Osobně vidím problém v komunikaci. Vyžaduje se od nás přecházet a nedávat najevo své problémy, tak to budeme dělat = ostatní vidí, že neprožíváme emoce a už to je jak lavina. Dělají to všichni, tak já budu taky, ale kdybychom se opravdu podívali, jak to lidé cítí, většina bude nešťastná. Smutné.
Přála bych si, abych Ti mohla dát nějakou radu a pomoct, aby Ti bylo líp, bohužel odstranit problémy z minulosti je běh na dlouhou trať a rady jsou sice pěkné ale jejich plnění velmi obtížné. Navíc bych Ti asi stejně nemohla říct nic jiného než Tvoje psycholožka. Mě pomáhá vědět, že i ostatní lidé se cítí jako já, že v tom nejsem sama. Vlastně z tohohle důvodu píšu komentář, abys také věděla, že nejsi sama .
Teda doufám, že příspěvek dává smysl 
. V hlavě mi víří spousta myšlenek a nevím, jestli je smysluplně šířím i pro ostatní …
Měj se pěkně