Čtvrtek 07-10-2010

Jak dlouho člověku trvá, než si zvykne na změny ve svém životě? Snažím se, jak jenom můžu, ale mám pocit, že mi to pořád moc nepomáhá. Je to už téměř 2 měsíce, co se mi život obrátil vzhůru nohama, ale ted už se to přes měsíc zase uklidňuje. Mám novou práci, kam pro zatím chodim jenom na 4 hodiny denně, mám nové kolegy, začala jsem fotit, mám nové vlasy, včera jsem si pořídila nový telefon... mám nový život. Všechno je nové a hlavně - všechno už je v pořádku!

Jenže v práci si nemůžu zvyknout. Nebaví mě to tam, neberu to vlastně ani jako práci, ale spíš jako nějakou brigádu. Kolegové se zdají fajn, ale já se s nima ani moc nesnažím bavit. Vzpomínám na starou práci a na staré kolegy. Často se mi zdá, že křičím na nějakého z bývalých kolegů, ať jde do prdele. Zdá se mi, že musím do té staré práce a mám z toho strašný strach. Bojím se, že potkám bývalého šéfa. Často se přistihnu, že mám zaťaté zuby a jsem celá napjatá. Nesnáším svého bývalého šéfa. Nesnáším své bývalé kolegy. Kdykoli si na ně vzpomenu, tak cítím nenávist a zároveň smutek. Pořád čekám, že se vzbudím, budu chodit zase do bývalé práce, všechno bude v pořádku a já si řeknu, že to byl jenom zlý sen. Byl, ale stal se mi ve skutečnosti. Jak dlouho může trvat, než se s tímhle srovnám?

Každý den jsem strašně unavená. Spím 9 hodin denně a když se odpoledne vrátím domů, tak bych si klidně zase lehla. Večer se ale bojím usnout a zdají se mi ty šílené sny. Z vlastní zkušenosti už vím, že jsem unavená také proto, že jsem pořád napjatá, takže jsem se zase začala hlídat a uvolňuju zuby i záda. Večer se budu snažit nějak relaxovat, zítra jdu na jógu. Snažím se říkat, že se nic neděje a všechno už se zase zlepšuje, všechno je v pořádku. Mám hezký život. Proč teda ale nejsem šťastná?

Chtěla bych někdy napsat nějaký pozitivní článek.... tak třeba, až tohle všechno překonám. Ale tak jenom na odlehčení - v úterý jsem byla u kadeřníka a dopadlo to nakonec tak, že mám blond melír a mezi tím světle hnědou barvu... takovou kaštanovou. Vzhledem k tomu, že jsem měla tmavší hnědé vlasy, tak se teď leknu pokaždé, když projdu kolem zrcadla. Jsem prostě taková skoro blondýna z Londýna.  Lidem kolem mě se to kupodivu líbí, jenom já s tím mám problém. Kadeřník mi chtěl dát barvu tmavší, to já jsem si tu světlejší vybrala. Když viděl, jak se tvářím, tak mi řekl, že když budu chtít tmavší, tak ať zavolám a on mi to zadarmo ztmaví. Je hodnej. No, dneska už si začínám zvykat, takže jsem se rozhodla, že budu mít prostě měsíc světlejší vlasy a pak se vrátím zase k hnědé. Přece nemůžu vypadat pořád stejně, že jo. To by byla nuda.