Orchidejka | Pondělí 13-09-2010

Trpělivost.... to je to, oč tu běží. To je to, co mi chybí. A nějak nejsem schopna se jí naučit.

Zrovna teď jsem v situaci, kdy mi stále není dobře a už jsem si uvědomila, čím to je. Ano stále je to změnou práce. Stále tu změnu nemůžu vydýchat. Psycholožka mi řekla, že jsem opět všechny emoce ze začátku zazdila, proto mi začalo být špatně. Teď se je tedy snažím pustit a nepotlačovat a je mi fakt blbě. Víkend jsem si užila, ale dneska jsem šla do práce a hned se mi udělalo zase špatně a cítím se strašně unavená. Kdybych se svýma emocema pracovala tak, jak mám (prožila si je bez potlačování), tak by to bylo nepříjemné chvilku a přešlo by to. Ale já se je snažím zazdít a neprožít a pak je mi blbě déle. Když to takhle píšu, tak je to všechno úplně jasný. Když se pak plácám ve změti emocí, tak to už tak jasné není.

Mám celkem jasno v tom, že je mi špatně z té nové práce, protože je to pro mě konfrontace s předešlou prací. Není mi tam dobře, necítím se tam dobře, nemám tam co dělat, nudím se a nesnáším to tam. Jenže je mi jasný, že změna práce to nevyřeší. To samé bych prožívala v jakékoli jiné práci. O předešlé práci se mi téměř každou noc zdá. Třeba že tam nemůžu dojít, protože najednou nemůžu chodit a někdo mě tam musí dotáhnout. Nebo že jsou tam všichni nemocní včetně mě... Ráno pak přijdu do nové práce a připadám si jako někdo jiný. Jakože to nejsem já. Na záchodě se podívám do zrcadla a vidím tam cizí holku. Je to neuvěřitelně nepříjemný pocit, který mě pokaždé vyděsí a já mám potom sklony mít úzkosti. Nezbyde mi nic jiného, než zase bojovat a překonat to. Tím, že bych přestala chodit do té práce, bych nic nevyřešila. Pak bych tomu čelila znovu v jiné práci... 

Když se vrátím k té trpělivosti. Když se stane něco hnusného, jako teď mě, tak je logické a normální, že se člověk necítí dobře. Normální člověk to nepotlačuje a prožije si to, takže to trvá kratší dobu. Já to potlačuju a pak to trvá delší dobu. Když to pustím, tak se cítím nepříjemně a já se nechci cítit nepříjemně! Já se chci cítít dobře. Ale ono to jaksi pořád dost dobře nejde. Nejdůležitejší pro mě ale je to, že nevím, jak dlouho se budu blbě cítit. Bude to den, dva dny, týden? Jsem netrpělivá, chci, aby mi bylo dobře hned. Možná by bylo lepší, kdybych věděla, jak dlouho mi bude blbě. Kdybych věděla, že třeba od středy se to začne zlepšovat, tak by se mi to určitě překonávalo líp. Taky bych byla ráda, kdybych věděla, že se mi už neudělá hůř a bude mi opravdu už jenom líp. Protože co když se to ještě zhorší a bude mi zle? A jak mám být vlastně trpělivá, když je mi špatně? Jak mám trpělivě prožívat ty hnusné a nepříjemné stavy a pořád věřit, že to bude zase dobrý? Ono by mi totiž vědomí toho, že mi bude za pár dní líp a nezhorší se to, uklidnilo a tím pádem by se mi opravdu hůř neudělao a naopak by se mi opravdu dělalo líp. Je to všechno tak neuvěřitelně těžký!

Ale snažím se. Opravdu se snažím. Dneska mi bylo blbě zase od té doby, co jsem přišla do práce. Teď, když už vím, čím to je, tak se opravdu snažím být trpělivá a říkat si: "Neboj, to jsou jenom pocity, které patří k situaci, kterou sis prošla. Zase přejdou a za chvíli ti bude zase líp." Nějaké tragické scénáře, jakože mi bude hůř si nesmím vůbec připouštět, ale několikrát za den mi na mysl přijdou. Několikrát za den se leknu a vyděsím se těch hnusných pocitů, které stále ještě nemizí.

Teoreticky vím, co mám dělat, jak se chovat, jak k tomu přistupovat. Prostě ty pocity nechat plynout, neděsit se jich a oni postupně odplynou. A hlavně se v tom nerýpat a necyklit. To všechno vím. Jak to ale mám zvládnout, když pak v té situaci opravdu jsem a cítím se tak blbě? Jak to mám nechat plynout, když jsem vyděšená, bojím se, že se to zhorší a je mi zle? Ale všechno už jsem to párkrát zažila, tak proč si nevěřím, že to zvládnu zase? Zvládla jsem to pokaždé... Kolikrát to budu muset ještě zvládnout, abych si konečně začala věřit?

Nějak moc otázek na jednoho malého človíčka...