Sobota 03-07-2010

Sedím na balkoně a koukám na západ slunce. Je nádherný večer. I vzduch krásné voní. Na ulici už se začínají rozsvěcet lampy. Opravdu je znát, že se den zase krátí nebo se mi to jenom zdá?

Odjela jsem dneska s bráchou k mámě. Ta je ale s Bohoušem na dovolený, takže tady mám klid. A mám teď melancholickou a přemýšlivou náladu. A hlavně si musím dělat pořádek v hlavě.

Dneska jsem měla, narozdíl od včerejška, hezký den. Přijela sem za mnou kamarádka s prckem, tak jsme se šly projít a pak seděly na zahradě pod slívou. Byla to prostě pohodička. Ale o tom psát nechci. Chci psát o tom, že se ještě pořád někdy chovám jako malé dítě, které se odmítá rozhodovat a čeká, jak to všechno dopadne. Ale teď jsem udělala rozhodnutí a za tím si musím stát. Týká se to ženatého kolegy. Sice jsme to skončili, než odjel na dovolenou, ale já jsem se stejně pořád bála, že to bude pokračovat, až se vrátí. Že prostě asi neodolám. Jednou už jsem to takhle skončila a nedodržela... Možná proto on ten rozchod teď nerespektuje. Možná to nerespektuje taky proto, že ví, že je to pro mě těžký a že když se přece jenom bude ještě trošku víc snažit, tak nakonec stejně podlehnu. Já taky nerada vidím, když se tváří smutně. Možná proto jsem to taky nevydržela. Ale teď už to vydržím, ať se tváří, jak se tváří. Nebudu myslet na to, jestli on je smutný. Budu myslet na sebe. A nebudu ho ani ničím provokovat. Prostě konec se vším všudy. Ano, je to smutný, ale to se nedá nic dělat.

Něco podobného jsem vlastně prožila před lety, kdy jsme se rozcházeli a scházeli s bývalým přítelem. Taky jsem se nedokázala rozhodnout. A stejně jako teď, jsem cítila, že je to špatné. Že je ten vztah k ničemu. On sice nebyl ženatý, ale prostě jsem cítila, že to není ten pravý člověk pro život. Že mi ubližuje a neváží si mě. Kdybych sama sebe tenkrát víc poslouchala, tak bych určitě viděla i to, že mě podvádí. Vždycky, když jsme se rozešli, tak mi neustále volal, psal, nosil mi kytky, zval mě na večeře a já zase podlehla, protože jsem si říkala, že jsem tady na tom světě chvíli a proč bych si neužila ještě dalších hezkých chvilek, které mi nabízí? Ale stejně jsem cítila, že je to špatně a i přesto jsem do toho zase šla. A měla jsem úzkosti a bylo mi špatně. Spíš jsem nebyla dost silná na to, abych to úplně skončila... Nakonec to skončil bývalý přítel a se mnou se chtěl jenom "kamarádit". Sice jsem to nakonec skončila já, ale on se po několika měsících ozval a znovu jsme se sešli a nějaký čas jsme se spolu dál bavili. Ale mě ani z toho nebylo dobře. Musela jsem to utnout úplně a bylo to pro mě neuvěřitelně těžký. Pořád na něj docela často myslím....

Teď prožívám něco podobného. Taky bych v tom mohla pokračovat s tím, že život je krátký, tak proč si neužít. Jenže co to je za užívání, když se spíš trápim? Tenkrát to bylo špatně, protože jsem cítila, že si mě neváží a podvádí mě. U kolegy je špatně to, že je ženatý a to je ještě horší. Tohle rozhodnutí už měnit nechci. Nechci se nechat ukecávat. Prostě to musím vydržet. Nejdůležitější je, že to chci vydržet.

Takže tohle bych srovnané měla. Velký vliv na tom, co se stalo včera, měla i práce. To ten pitomý projekt, co na mě hodil šéf, ale v tomhle je pro mě lehčí si udělat pořádek než v emocích. A myslím, že už se mi to i začalo dařit.

Je zajímavé, že když je mi blbě, tak je to nejhorší ráno. Zdají se mi teď podivné a blbé sny, které zřejmě souvisí s tím, co prožívám. Takže se ráno většinou vzbudím s divným pocitem. Pak mi začne být během dne líp a nejlíp je mi večer. Takže teď je mi dobře... a na ráno se netěším.