Středa 02-06-2010

Dneska je hezky uplakaný den. Plno lidí kolem mě na to počasí nadává a mě to štve. Pořád všichni akorát nadávají. Když prší, když sněží, když je zataženo, když je horko, tak zase všichni nadávají, že je sucho a mohlo by zapršet.... Co je tak ošklivého na tom, že prší? Člověk holt trochu zmokne.... a co? Kdyby nikdy nezapršelo, nezatáhla se obloha, nikdo by si ani nevážil toho, že je někdy naopak hezky. Chápu, že to štve lidi, kteří mají už po několikáté zatopený dům.... ale ostatní? Nechápu. Mě nevadí, že prší. Vrátila jsem se z práce, zachumlala se doma na gauči a píšu. Když je takovéhle počasí, tak jsem ráda zalezlá, udělám si čaj, čtu si... Je to fajn. Občas je takový den taky potřeba. Prostě nemůže být pořád hezky.

V pondělí jsem konečně zavolala mámě. Byla celkem v klidu, ale zase jsem si vyslechla, že tátá nám nic nedává a s tím mám vztah v pohodě, ale ona nás má nakvartýrované v bytě a ještě je ta špatná. Řekla jsem jí, že na to mám svůj názor a nebudu jí ho říkat, protože to nemá cenu. Fakt nemá. Teď k ní zase nepojedu, vymýšlím program na víkend v Praze. Je to tak pro mě lepší. Na neděli jsem se domlouvala s kamarádkou, že bych za ní zajela, už jsem jí nějaký ten měsíc neviděla. Ale to bych si v práci musela půjčit auto a jet za ní sama autem. A já se bojim.  Takže vymýšlím ještě náhradní varianty, ale zatím se nic neobjevilo. A neměla bych se před tím schovávat... takhle sama nikdy řídit nezačnu.

Včera jsem měla naprosto otřesný den. Bylo mi blbě, bolelo mě břicho, chtělo se mi zvracet, všichni mě štvali... Taky to pár lidí kolem mě odneslo. Fakt jsem se cítila pod psa a přemýšlela jsem, že to zabalím a půjdu domů, ale po obědě se mi udělalo líp. Nehledě na to, že jsem měla plno práce. Můj ženatý kolega mi nabídl, že mě odveze domů. Učím se být sobecká, tak jsem si řekla, proč ne. Trochu mě děsila cesta domů MHD. Ještě k nám teď přestaly jezdit tramvaje, takže musím jet autobusem, pak přestoupit na tramvaj, pak na metro... No, děs. Tak jsem se nechala odvést domů, bylo mi s ním fajn a zase je to tam, kde jsme přestali... Nějak toho nelituju, je to fajn. Jenom si v sobě musím udělat pořádek. V hlavě ho teda rozhodně mám.... spíš jde o to, co cítím. Když jsem s ním, tak cítím, že je to všechno příjemné. Je mi fajn v jeho přítomnosti. Zároveň mi ale vůbec nedělá problém se sbalit a jít domů. Je to zvláštní. Je to jenom chtíč? Mám ho ráda, ale zamilovaná nejsem. Nechci s ním mít žádný vztah... stačil by mi občas nějaký ten odvoz domů a potom to, co většinou následuje v autě... Včera se mi z něj podařilo vytáhnout, že nezahybá manželce poprvé... Měl už pětiletý paralelní vztah.... To je hustý teda. Nevěřím tomu, že manželka nic netuší a nikdy netušila. Ale tak to je jejich věc.

Dneska jsem jela pro změnu domu se svým druhým "oblíbeným" kolegou.

.. Měla bych je nějak rozlišit.  Prostě jeden je ženatý kolega a druhý je jenom kolega. Dneska si nějak nejsem jistá, jestli se mi fakt líbí. Byl strašně pesimistickej, protivnej, vzteklej... V práci si na něj plno lidí stěžuje, že na to kašle, je nepozornej... Myslela jsem na to, že by mi bylo asi líp v autě s tím ženatým kolegou. Měla jsem výbornou náladu, dělala jsem finanční reporting za minulý měsíc a konečně jsem začala mít pocit, že jsem to pochopila a při kontrole jsem byla pochválena, opravdu jsem to měla bez chyby! Poprvé za celou dobu, co to dělám (od října)! Prostě paráda. Cestou domů se mi nálada trochu zkazila. A zrovna, když jsem si řikala, že mi s kolegou fakt není zrovna nejlíp, se mě zeptal, co budu dělat o víkendu. Trochu ve mě hrklo. Tak jsem řekla, že to ještě plánuju a přesně nevím a že v sobotu večer jdu s holkama do kina. Řekl mi na to, že kdyby neměl do sobotního večera nic v plánu, tak že by šel do kina s náma, pokud by mi to nevadilo... Proč ne. Akorát mi to vyznělo tak, jakože pokud se mu nepodaří na sobotní večer naplánovat něco lepšího, tak by se mi holt ozval a šel s náma, aby nějak zaplácnul ten volný čas a neseděl sám doma. V podstatě to tak nějak i řekl... Rovnou by se přitom i mohl seznámit s mýma kamarádkama, že jo... Co kdyby náhodou některá z nich byla volná... No, tak aspoň mě odvezl domů, nemusela jsem zase milionkrát přestupovat. Když už nic jiného, aspoň to bylo pohodlné.

Hm... nemá cenu nad tím přemýšlet a nějak to řešit... Nechávám to být a snažím se jenom sledovat své pocity a podle toho se řídit.

Hodně pozitivní pro mě je, že jsem vysadila další kousíček prášků. Pomalu to jde.

Jdu se zachumlat k televizi a užít si klidný upršený večer.