Neděle 02-06-2024

Ne, že bych to počítala, ale je to víc než 7 měsíců, co jsem v novém vztahu. Je to úplně jiný vztah než všechny předchozí. Dospělý, bezpečný, klidný. Ale já v klidu nejsem. Je to velký nezvyk. Byla jsem zvyklá na vztahy, kde to bylo nahoru a dolů. Kde jsem prožívala vztek a zklamání a pak zase velkou radost. Tady je to prostě v klidu. On mě ničím nerozčiluje, respektuje mě, podporuje mě a chová se ke mně moc hezky. 

Takže se stalo to, že jsem se naprosto rozložila. Vlastně ani moc nechápu proč. Začalo to pocitem, že mám vedle sebe někoho, o koho se můžu konečně opřít a můžu všechno pustit. Pak pocity, že si tak skvělého chlapa nezasloužím, že nejsem dost dobrá. On mi taky nastavil zrcadlo. Vidím najednou, jak může vypadat láskyplný a hezký vztah. Jaké to je, když jsem milovaná a respektovaná. A taky tím pádem najednou vidím, v čem jsem žila doteď. No, pobrečela jsem si nad tím dost. A ve finále vidím, jaký vztah mám sama k sobě. On se ke mně chová líp než já sama k sobě. Vidím, jak moc se nemám ráda. Probíráme to teď i s psycholožkou na terapii. Jsem na sebe zlá, trestám se, házím si klacky pod nohy. Naprosto nevědomě. Jak kdybych si nechtěla dovolit být šťastná a já vůbec nechápu proč. Byla jsem teď zase dlouho na neschopence a bylo mi fakt hodně zle. Teď se hrabu zpátky do života a překvapivě si to zase komplikuju. To, co je můj mozek schopný vyprodukovat a já se pak zase dostanu do úzkostí, je neskutečný. Naštěstí už si to aspoň začínám uvědomovat.

Teď už neřeším rodiče, ale vztah sama k sobě. A nenapadlo mě, že i tohle bude tak těžký. Tušila jsem, že ten vztah k sobě není dobrý, ale nenapadlo mě, že je až tak špatný. A je mi to líto. Už si nechci házet klacky pod nohy a trestat se za všechno. Čeká mě ještě hodně dlouhá cesta, jak z toho ven. Je to těžší, než jsem si myslela. Tak snad se to bude postupně zlepšovat a třeba budu jednoho dne aspoň spokojená?