Středa 21-04-2010

No, na dnešek jsem se vůbec netěšila. Už je většina dne za mnou a tím pádem i všechny ty nepříjemné věci. A najednou mě popadl vztek. Ale začnu po pořádku.

Včera mě kontaktovali z personálního oddělení v Anglii z firmy, kde jsem byla v pondělí na pohovoru. Chtějí mě. Nabídli mi i vyšší plat. Takže mám co řešit. Napsala jsem si dneska plusy a mínusy současného a případně nového zaměstnání a jasně mi vychází líp současné zaměstnání i přes nižší plat a blbého šéfa. Řekla jsem ji, že jim dám určitě vědět do pátku. Do té doby o tom budu ještě přemýšlet, ale asi nakonec zůstanu v současné práci. A tak jim to musím odmítnout a to nemám ráda, proto to oddaluju. Řekla jsem jim, že mám ještě jednu nabídku a musím si to promyslet. No co... mám na to právo, jenom neumím říkat ne.

Další, co mě dneska čekalo, byla jízda šéfovým VW Touaregem na výměnu letních pneumatic. To auto je velký jak kráva a ještě je na automat, který jsem nikdy neřídila. Já jsem nervózní normálně, když mám řídit, naposled jsem jela autem na Silvetra 80 km k tátovi a dorazila jsem tam úplně vyklepaná a nemohla jsem spát. Druhý den jsem se ještě vracela zpátky a to už nebylo tak hrozný. Dneska se mnou naštěstí jela naše office manažerka, která mi vysvětlila, jak se jezdí s automatem a vyrazily jsme do pneu servisu. Docela je to s tím automatem pohodička, akorát jsem občas měla tendenci tam strkat levou nohu - jakože na spojku.  A taky jsem měla trochu problém s odhadem - přece jenom je to auto fakt velký. Když jsme vyjížděly zpátky z pneuservisu, tak jsem asi pobavila celé mužské osazenstvo, protože jsem vycouvávala jak debil... Ale nakonec jsme to přežily bez úhony a v pořádku se vrátily zpátky do práce. Kolegyňka mi vytkla akorát jednu věc a to nesoustředěnost. Je fakt, že já se nechám rozptýlit úplně vším, což je za volantem dost blbý. A hlavně, když jsem někde s někým, tak mám tendenci pořád mluvit, takže když jsem s ní byla v autě, tak jsem pořád něco říkala a nesoustředila se. Až když jsem cestou zpátky sklapla, tak jsem se soutředila a to už jsem prej řídila dobře. No, jestli si budu někdy kupovat auto, tak asi jedině s automatem. To je taková pohoda! Nechcípá to, necouvá to při rozjíždění do kopce... Prostě super.

Ale proč jsem vzteklá? Jsem občas trochu samonasírací... Vlastně jenom stačilo, že jsem přišla domů a začala jsem prát. Žiju s bráchou, ten se vrátil v pondělí z Alp a hned je plný koš na prádlo, i když jsem v pondělí prala. Máme domácí práce rozdělené tak, že on myje nádobí, vynáší odpadky a občas umyje koupelnu (když už je shnilá a já mu to asi tak 5x řeknu).  A já dělám samozřejmě všechno ostatní. Většinou to vypadá tak, že je plný odpadkový koš i dřez a mě už to fakt sere. Mám tady hromadu nevyžehleného prádla, ale fakt se mi do toho nechce.

Proč bych já měla mít všechno hotové? On si dřepí u pc nebo si jde zacvičit, ale že by to třeba konečně uklidil ho nenapadne. Minulý týden konečně šel mýt tu koupelnu. V pátek ráno měl odjet s kamarádem do těch Alp, ale místo aby se začal balit, začal mýt koupelnu. Já jsem za to dostala od mámy vynadáno, že on chudáček musí mýt koupelnu zrovna večer před odjezdem, že by se měl balit a že je určitě nervózní z cesty. Brácha byl úplně v klidu, rozhodl se pro mytí koupelny sám a nervózní fakt nebyl. Jediný, kdo hysterčil, byla opět máma a Bohouš. Jako vždy. Sere mě to, že se ode mě předpokládá, že já budu dělat všechno a brácha nic. Když jsme u mámy, tak ona bráchu div nenakrmí, skáče kolem něj jak kolem malého dítěte, které si není schopné samo ani namazat chleba a to mu letos bude 24.

Sere mě také to, jak máma i ten její Bohouš všechno přehání. Z každé mouchy dělají velblouda. Jako příklad může sloužit to, že teď byli úplně hotoví z toho, že brácha jel 6 hodin autem do Alp svým autem. Já jsem v téhle firmě začala konečně také řídit. Když jsem jí řekla, že jedu do Benešova, tak to bylo keců! Jestli si uvědomuju, že na D1 je to hrozně nebezpečný, lidi tam jezdí jak hovada a že určitě zabiju toho kolegu, co se mnou jede a já skončim v kriminále. Reagovala jsem tak, že mě tam teda budou chodit navštěvovat. To, že jsem si v práci půjčila auto a jela sama k tátovi nebo o tom, že budu dneska řídit Touarega, jsem jim radši neříkala. Řeknu to vždycky až potom. A kdepak se teda asi vzala ta moje úzkostná porucha????  Už nechci ty jejich kecy poslouchat. Leze mi to krkem. Já nechci mít z věcí tak přehnaný strach, jako mají oni. Ano strach je normální, ale tohle je fakt přehaný a mě to v životě obtěžuje. No, tak tohle mě teď tak rozčílilo. No, dneska jim řeknu o tom, že jsem jela tím Touaregem, ať se třeba poserou.

A nejenom to. Ještě mě tak včera večer napadlo, že opakuju určité vzorce chování (jako každý). Když jsme se v mých 12 letech přestěhovali do Prahy, tak jsem se snažila zapadnout a hledala jsem nové kamarády. Povedlo se mi to vlastně díky tomu, že jsem občas vyprávěla o tom, jak se chová Bohouš. Dělaly jsme si z něj s holkama srandu a ony mě litovaly, že je jeho chování fakt strašný. Na střední jsem o něm taky vyprávěla. No... a pak jsem nastoupila do práce. V jedné práci byl hovado šéf. V druhé práci byla kráva kolegyně. Když jsem o tom někomu z kolegů nebo kamarádů vyprávěla, tak se divily, že se chová strašně a že jsem teda chudák. V další práci byla zase další kolegyně kráva... opakovalo se to samé. Teď jsem ve svém čtvrtém zaměstnání a  ... překvapení.... objevil se šéf hovado. Kolegové a kamarádi mě litují a říkají, jak se chová strašně. Hm.... to je fakt na zamyšlení. A taky na změnu. Teď už totiž nepotřebuju nikoho zaujmout a ukázat svému okolí, jak jsem dobrá, že zvládam spolupracovat/žít s takovým hovadem.

Tak tolik úvah pro dnešek, docela jsem se rozepsala. 

Hmmm, asi bych měla začít  chodit cvičit, abych pořádně vybila ten vztek. Teď si hezky zacvičím jógu a bude líp.