Tak přicházím s další dávkou novinek. A musím teda začít hned tím, že mi poslední dobou není vůbec dobře.
Začalo to tím, že jsem si založila profil na seznamce. Respektive švagová mi ho založila, mně ještě nějakou dobu trvalo, než jsem si ho aktivovala, protože se mi do toho vůbec nechtělo. Ona mi našla seznamku, která má prý nejlepší hodnocení na českém trhu. Tak jsem to zkusila. A hned jako první mě tam zaujal kluk, u kterého se mi ale ukazovala vzdálenost 250 km. Rozhodla jsem se to neřešit a nastavila si filtry, aby se mi zobrazovali spíš muži v mém okolí. Jenže jsem ho nemohla dostat z hlavy. Nešlo jenom o to, jak vypadal na fotkách, ale hlavně o to, co tam napsal. Měla jsem fakt nutkání mu napsat, tak jsem to nakonec udělala. Myslela jsem si, že si jenom vyměníme pár zpráv a popřejeme si hodně štěstí v hledání. Jenže to přerostlo v sáhodlouhé psaní. Zjistili jsme, že ode sebe nejsme daleko 250 ale 350 km. Je až odkudsi od Opavy. Tím, že byl tak daleko a myslela jsem si, že zůstane jenom u toho psaní, tak jsem se mu celkem otevřela. A on mi najednou oznámil, že za mnou přijede do Prahy. Vyděsilo mě to k smrti. Ale zároveň jsem se strašně těšila. Byla jsem z toho fakt strašně vynervovaná.
Naše první setkání nebylo nic moc. Měla jsem strašně velká očekávání a ta on samozřejmě nenaplnil. Ani nemohl. Je úplně jiný, než muži, se kterýma jsem se doteď stýkala. Jsem zvyklá na chlapy, kteří ze mě nejsou nervózní a tváří se sebejistě. Tenhle kluk je ze mě evidentně nervózní a je dost nejistý. Seznamuje se po patnáctiletém manželství. Díky tomu, že sem jel až od Opavy, tak tady byl od pátku až do neděle. V hotelu samozřejmě.
Díky němu jsem si ale uvědomila, jak moc jsem rozbitá z dětství i předchozích vztahů. Jsem uzavřená a vůbec si k sobě nechci nikoho pouštět. Vždycky když jsem se s někým seznámila, tak se mi rozjely úzkosti, ale teď je to teda extrém. Můj ex byl ale hodně uzavřený a emoce víceméně nedával najevo. Kolega byl totálně neempatický a taky měl jako gambler dost problém, že jo. A chtěl být jenom kamarád s výhodama, takže mi s ním nějaká blízkost nehrozila. A teď se zdá, že jsem potkala normálního kluka. Ještě se zase tak moc neznáme, ale zatím se zdá jako člověk, který je upřímný, spolehlivý a zodpovědný. Má ve střídavé péči 2 děti a zdá se, že s nima má moc hezký vztah a hezky se o ně stará. Má něco za sebou a využil to k tomu, aby na sobě zapracoval, což mi na něm strašně imponuje. Asi je taky dobře, že je tak daleko, protože se nemůžeme vídat tak často a já tím pádem mám čas a prostor pro to, abych naše setkání vstřebala a pracovala tentokrát opravdu na té blízkosti. Jako fakt s tím musím něco dělat, jinak si budu hledat pořád ty samé typy, uzavřené, závislé... To už nechci. Ještě musím podotknout, že mám strašný strach a hledám na něm chyby a bojím se, co kde na mě zase vybafne. Mám až tak velký strach, že bych se na to nejraději vykašlala a utekla. Jenže to neudělám, protože já věci nevzdávám. Nejspíš tohle přišlo proto, abych konečně udělala dobrou zkušenost. Abych zjistila, že ne všichni muži jsou hajzlové, že jsou nějací i fajn. Nevím, jestli to vyjde. Nevím, jestli to má vůbec šanci, když jsme od sebe tak daleko. Nevím, jestli to nakonec opravdu nevzdám. Nevím teď vůbec nic. Jenom to, že příští víkend přijede a že se na něj střídavě těším a střídavě se bojím. A že pokusit se někomu otevřít je kurva těžký.