Tak dovolená byla nádherna! Nikdy jsem na Menorce nebyla a nic moc jsem od toho neočekávala. Ale tam je to tak nádherný, že jsem se vrátila nadšená a hned bych se tam vrátila zpátky. Moře je tam krásně čistý, barva tyrkysová, světlý písek, krásné pláže, bílé čisté domečky, sluníčko... pohoda. Pane bože, já chci zpátky! Ještě k tomu jsme si tam našli pizzerii, kde dělali domácí pizzu a italskou zmrzlinu. Tady máte malou ukázku.
Musím teda přiznat, že ono to tam bylo hrozně fajn i s kolegou. Docela jsem se toho bála, protože jsme spolu byli nejdýl asi tak 24 hodin a teď nás čekal týden v kuse. A ono to bylo fakt super. Teda byly tam chvíle, kdy mě naštval, ale celkem rychle se to uklidnilo. Největší rozbroje jsme měli samozřejmě kvůli klimatizaci. On by jí měl nejradši pořád puštěnou, já ne. On se teď stěhuje od rodičů do podnájmu v Praze a začne taky hospodařit se svýma penězma (doteď chodily jeho rodičům). Tak jsem na něj dost zvědavá. Snad nespadne znovu do sázení. Věřím, že musí být hodně těžký zvládat závislost a odolávat nutkání. Neumím si to asi úplně představit, protože jsem sama s ničím podobným nebojovala. Já si naopak užívala a občas užívám svoje úzkosti, to je ale něco jiného.
Rozhodla jsem se, že vztah mezi náma nebudu řešit. Nemá to moc cenu. Sama nevím, co vlastně chci. Myslela jsem si, že bych už chtěla vztah, ale opravdu ho chci? Nevyhovuje mi takovéhle "kamarádství", kdy se občas vidíme a jinak mám celkem dost času na sebe? Jsem vychovaná tak, že je normální mít vztah a nenormální být sama. Mám ze samoty strach. Ale na druhou stranu mi vyhovuje. Nemusím na nikoho brát ohledy, můžu si dělat co chci a kdy chci a můžu se starat jenom o sebe. Potom co jsem celý život strávila staráním se o rodiče, je to docela osvobozující.
Což mě přivádí k mámě. Od jejích narozenin s ní nejsem v kontaktu (to jsem tady psala, jak mi dala ten pohlavek). Jsem na ní pořád strašně naštvaná. Nechápu, jak si může dovolit se ke mně takhle chovat. Obzvlášť potom, kdy o mě už jednou přišla. Nechápu pořád ani to, jak se ke mně takhle mohla chovat celý život? Postavit se na stranu partnera a shazovat mě? Věřit jemu a mně ne? A co teď po mně jako chce? Myslí si, že se ke mně zase bude chovat jak kráva, shazovat mě, pohlavkovat za to, že jím moc zmrzliny a já jí pak budu poslušně volat a jezdit za ní, protože já jsem dcera? Tak s tím ať jde do prdele. Nejlepší je, že mi minulý týden psal brácha, proč mámě nezavolam, že mu brečí do telefonu, že o mně už skoro 2 měsíce nic neví. Chápete, ona brečí bráchovi do telefonu, ale ona ten telefon nezvedne a nezavolá mi. To by bylo pod její úroveň, protože já jsem dcera a já mám volat. Takže radši bude brečet doma a ostatním členům rodiny, ale první krok k nějakému kontaktu neudělá. Pane bože, mě to tak strašně sere! Omlouvám se, že jsem sprostá, ale já to tak opravdu cítím. Myslela jsem si, že vztah s mámou mám srovnaný a ono ne. Překvapuje mě, kolik vzteku vůči nim v sobě pořád mám.
Probírala jsem to s psycholožkou a ta mi položila zajímavou otázku. Jestli dokážu být spokojená, když moje máma není. Prý to tak je, že když dcera cítí, že matka není v životě spokojená, tak si taky nedovolí být spokojená, protože přece nemůže mít lepší život než máma. Není to na racionální úrovni, je to hodně podvědomé. Od té doby o tom přemýšlím a myslím si, že si nedovolím být spokojená. Přitom mám všechny předpoklady k tomu, abych spokojená byla. Dokonce mi vyšla i ta práce, o které jsem minule psala. A nabídli mi takový plat, že jsem si sedla na prdel. Takže práce super, mám super bydlení, mám fajn kamarádky a jednoho milého kamaráda. Zdravá jsem, skleróza spí. Tak co víc si přát? Rodina je taky zdravá, budu teta. Tak já nevím, co mi brání být spokojená?
Momentálně mi asi brání fakt ten vztah s mámou. Pere se ve mně vztek a smutek. Zdají se mi o nich i sny, že mi zase nadávají a shazují mě. Vždycky se pak vzbudím s úzkostí. Do toho jsem ještě celkem hodně řešila kolegu. Měla bych se na to všechno vyprdnout. Koupila jsem si knížku Uprdelismus, tak třeba mi to pomůže v tom, abych neřešila věci zbytečně moc. Jo, a ještě mám teda úzkosti i z toho, že jdu příští týden na druhou dávku očkování. Po první mi nic moc nebylo, byla jsem unavená a spíš mi bylo blbě psychicky, ale za to jsem si dost mohla sama. Teď mě poslední dobou bolí dost průdušky od alergie, tak snad se to tím nezhorší a bude to v pohodě. Jsem hrozněj strašpytel v tomhle.
