Sobota 17-08-2019

Poslední článek jsem psala celá nešťastná z dovolené, kterou jsem moc nebyla schopná si užívat, protože rakovina tátovy manželky. Ona byla v podstatě moje druhá máma a bylo naprosto příšerný koukat na to, jak trpí. Myslela jsem si, že se s ní stihnu vidět ještě po návratu z dovolené, plánovala jsem tam jet s bráchou hned v pondělí nebo v úterý. Už jsem to ale nestihla. Vzalo to rychlý konec a ona v pondělí odpoledne zemřela. Vyčítala jsem si, že jsem jí už nestihla navštívit, ale brácha tam byl a řekl mi, že je dobře, že jsem jí viděla ještě v době, kdy byla schopná komunikovat a vypadala ještě celkem dobře. Můžu si jí tak uchovat v sobě. 

Hned ve čtvrtek byl pohřeb, který byl pro mě naprosto příšerný. Jako ten pohřeb byl sám o sobě asi hezký, ale já jsem byla psychicky úplně rozložená. Takové písničky jako Nějak se vytrácíš má lásko od Olympic nebo Most přes minulost od Lucie Bílé asi raději už nebudu poslouchat. Krom toho tam přišlo tolik lidí! Ona byla hodně oblíbená, pracovala jako sestřička v nemocnici, takže se s ní přišla rozloučit snad celá nemocnice a všichni pacienti. Lidi nám kondolovali snad hodinu. Ještě teď mi přijde strašně divný, že už tady není. Chybí mi. Sice jsem tam posledních pár let jezdila tak jednou za pár měsíců, ale volaly jsme si a posílaly si fotky nebo pozdravy z míst, které jsme navštívili. Můj poslední pozdrav z Řecka už si nepřečetla a já tam tu zprávu pořád mám a nejsem schopná jí smazat. Když jsem jí volala, tak jí tam hrála písnička od Kryštof Ty a já, kterou naprosto nesnáším. Teď bych dala nevím co za to, abych jí mohla znovu zavolat a poslechnout si to.

Na druhou stranu jsem asi ráda, že to všechno skončilo. Poslední měsíc už vyloženě trpěla. Nemohla jíst ani pít, jenom zvracela žaludeční šťávy, Staral se o ní táta a její ségra, pro ty to muselo být nejhorší. Já jsem za ní jezdila každý týden, když byla v Praze v nemocnici, tak i častěji. Bylo fakt hrozný vidět, jak trpí. Takže jsem asi svým způsobem ráda, že to skončilo, ale ona mi fakt chybí. 

Já jsem se v posledním roce vrhla na zpěv a hrozně mě mrzí, že už mě nikdy neuslyší. Poslala jsem jí aspoň jednu nahranou písničku a to se jí líbilo. Ale třeba teď v úterý přišla o koncert. Měla by svátek, tak jsem částečně zpívala i pro ní. Moje učitelka zpěvu se rozhodla dát dohromady kapelu. Vybrala si mě a ještě jednoho kluka. Všichni budeme zpívat a mít nějaké svoje písničky. K tomu ona bude hrát na klavír, Honza na kytaru nebo na basu a já na flétnu nebo na bonga. Na flétnu jsem hrála jako malá a už jsem všechno zapomněla. Teď ale budu hrát na příčnou a s tou nemám skoro žádné zkušenosti. Ale už jí mám doma a učím se hrát. A sbírám odvahu zavolat učiteli a domluvit si hodinu. Tohle všechno je strašně super, baví mě to a nabíjí mě to. A taky mě to přivádí na jiné myšlenky.

Život jde dál, no. Ale občas fakt bolí.