Čtvrtek 16-09-2010

Tak mám za sebou 2 dny školení. Něco bylo zajímavé, něco ani ne. Ale bylo to náročné, nejenom proto, že jsme museli celé 2 dny sedět v zasedačce a učit se nové věci, ale také proto, že to bylo v angličtině. Učili jsme se věci, které budou součástí naší práce, dozvěděli jsme se základní informace o firmě a o výzkumu léků. Jenom pro zajímavost – od úplného začáku výzkumu léku (první molekuly) až do jeho uvedení na trh to stojí farmaceutickou firmu cca 500 mil. dolarů! Léky se nejdřív zkoušejí na tkáních, pak na zvířatech, pak na zdravých dobrovolnících a pak teprve na nemocných, na kterých se zkouší, jaké má být dávkování atd. Je to zajímavé. Ale teda jako dobrovolník bych do žádné takové klinické studie nešla. Tohle všechno už nějaký ten rok vím, protože už jsem v tomhle oboru pracovala, teď jsem si to vlastně jenom osvěžila. Kolem klinických studií je tolik papírování, že to snad ani není možné. Asi to není úplně práce mých snů, ale snažím se to brát tak, že je to přechodné a teď si tady prostě odpočinu a dám si zase dohromady život. Navíc na tom budu líp finančně a budu denně používat angličtinu. Časem by asi byla možnost, že bych povýšila na monitora (to je člověk, který ty studie monitoruje, ne monitor na stole. :-)))), ale to dělat nechci. To už bych šla raději do oddělení, které má na starosti podávání dokumentů na etické komise a SÚKL (státní ústav pro kontrolu léčiv). Ale spíš bych to viděla tak, že se tady hodim do pohody a budu si hledat místo jinde.

Jinak už je to u mě všechno mnohem lepší, v práci jsem si začala zvykat a začala jsem se i víc bavit s lidma. Takže mám pocit, že už se všechno v mém životě začíná tak nějak usazovat a obracet k lepšímu. Ani žádné předvolání k soudu mi zatím nepřišlo, tak snad už ani nepřijde. Příští pátek odjíždím s kolegyňkou za naší společnou kamarádkou do Švýcarska na prodloužený víkend, takže se docela těším. Konečně nějaká dovolená!

Co mě ale mrzí je to, že když jsem odcházela z práce, tak jsem se tam hodně bavila s dvěma holkama a bláhově jsem si myslela, že s nima budu v kontaktu i nadále. Jedné jsem psala 2x na skypu a nic. Druhé jsem napsala smsku a nic. Asi po 2 týdnech jsem jí volala a nic. Ani nezavolala zpátky. Přitom do teď jsme spolu normálně komunikovaly. V řijnu máme jet s tou druhou do toho Špindlu na prodloužený víkend, tak to asi bude platit, ale stejně.... Nemám zapotřebí se někomu vnucovat, mám kolem sebe plno jiných kamarádů a kamarádek, kteří aspoň odpoví, ale spíš se taky ozvou sami od sebe. Nemám tohle ráda. Přijde mi to, že tím chtějí říct, jak jsem jim někde u zadku... No co, nedá se nic dělat, holt to prostě nevyšlo.

A ještě jedna věc. Od středy nám nejde doma internet. Už mě to pěkně sere! Normálně platíme paušál, ale každou chvíli to vypadává. Takže jsem tam včera volala s tím, že už to teď pro jistotu vůbec nejde. Mají 36 hodin na to, aby to zprovoznili, ale obávám se, že to bude trvat dýl. Takže dneska, hned jak přijdu z práce, tak zkontroluju, jestli to funguje a jestli to fungovat nebude, tak je pěkně zbuzeruju. Naštěstí od tohohle operátora budeme příští týden přecházet k jinému a doufám, že u toho budou služby lepší. No... ale co jsem zjistila! Já jsem na tom internetu závislá! Když přijdu domů, tak jsem zvyklá zapnout počítač, projít si facebook, poklidit farmu... :-D V práci máme facebook zablokovaný, takže jsem byla teď odkázaná jenom na internet doma. Takže teď mi na farmě všechno zvadlo a nemůžu si ani povídat s novým objevem. Řeším to tak, že mám internet v mobilu, tak projdu facebook v rychlosti tam. Tam ale nemůžu ani na farmu ani si s někým povídat přes chat. A dlouho to takhle nevydržím, takže už přemýšlím, ke komu se o víkendu vetřu, abych mohla na facebook. No, je tohle normální???? Není...