Tak jedna událost, na kterou jsem se na jednu stranu strašně těšila a na druhou stranu se strašně bála, jestli jí zvládnu, je za mnou.
V pátek před svatbou byl rozlučkový oběd v kavárně Slavia. Bylo to fajn, ale mě se po příjezdu domů udělalo zle a nemohla jsem vůbec dýchat. Takový vedro a astma prostě moc nejdou dohromady. To mě trochu vyděsilo a bála jsem se, aby mi bylo dobře v sobotu. V sobotu mi dobře bylo, jenom nervy jsem měla docela na pochodu. Ale nějak nebyl čas to vnímat. Musela jsem si ještě vyžehlit šaty, napsat jim přáníčko, hezky se namalovat (což byl s klepajícíma se rukama docela záhul, hlavně linky teda), koupit nějaké vody pro nevěstu, aby neumřela žízní při přípravách, zkontrolovat obsah kabelky, abych nic nezapomněla, hlavně občanku. A v poledne jsem vyrazila.
Dle mého názoru jsem tam byla moc brzo, mohla jsem klidně dorazit o hodinu později, protože příprava vlasů nevěsty trvala přes dvě hodiny a já se tam první hodinu celkem nudila. S něčím jsem teda pomohla mámě nevěsty, ale jinak jsem se víceméně nudila. Ale teda celou dobu jsem byla celkem dojatá. Už když jsem přišla a vstoupila jsem do toho paláce, jak je to tam všechno nádherný, tak jsem měla slzy v očích. Podruhé jsem měla slzy v očích, když si nevěsta přeříkávala slib a pak znovu, když jí oblíkali do šatů. To jsem ale moc neviděla, protože mi zrovna kadeřnice dělala vlasy.
Po jedné hodině už tam začalo být rušno. Dorazila fotografka, pak kameraman a před druhou hodinou už za ní začaly chodit kamarádky a bylo tam hodně živo. To už jsem čas vůbec nevnímala, protože to strašně letělo. Pak už jenom navléct podvazek, obout a mohlo se vyrazit. Všichni jsme to tam měli s nevěstou nějak obejít, abychom nemuseli přes sál, ale já a svědek jsme se nějak ztratili, tak jsme to nakonec museli vzít sálem.
No, a pak začal obřad. Když to píšu, tak mám husí kůži, pořád je to pro mě hodně emotivní. Jako první jsme šli uličkou já a svědek. Pak maminka nevěsty s tátou ženicha, pak ženich s mámou, pak družička, která rozhazovala okvětní lístky a nakonec nevěsta s tátou. Hned jak jsem dorazila na místo a sledovala ostatní, jak přichází, tak jsem začala brečet.
Když byly hotové hromadné fotky, tak jsme šli se svědkem a kamarádem sbalit novomanželům věci, které jsme jim vezli do hotelu, kde trávili svojí první noc. Taky jsme do auta naložili dědečka, který sotva chodil a odvezli jsme ho do restaurace. Novomanželé se šli ještě s rodinou mezitím fotit do zahrad pod Hrad. Já jsem si myslela, že si mezi obřadem a hostinou zajedu domů odpočinout, ale bohužel jsem to nestihla. Když jsme byli v restauraci, tak už jsem cítila, že melu z posledního a budu to muset zabalit. Počkala jsem ještě na příjezd novomanželů, rozbití talíře a přípitek. Myslela jsem si, že zvládnu ještě i hostinu, ale to už jsem fakt nemohla. Dala jsem si akorát předrkm, zavolala si taxíka a jela domů. Bylo mi pak celý večer fakt zle a spát jsem šla už v půl devátý, i když ono se v tom vedru moc spát nedalo.
Na to, že jsem byla doma 3,5 měsíce nebo vlastně s týdenní přestávkou půl roku, kdy jsem ještě začátkem dubna nebyla schopná vylést z bytu, jsem toho zvládla fakt dost. Být 7 hodin na nohou a komunikovat se 40 lidma v 35 stupních nebyla žádná sranda. Ale já to dala a i si to užila. Myslela jsem si, že mi bude blbě i následující den, ale byla jsem jenom unavenější, jinak v pohodě. Docela mě to nakoplo a už se pomalu vracím do života. Mrzí mě, že jsem tam nebyla na celou hostinu, neviděla proslovy, svědkovo překvapení, krájení dortu, první tanec a ohňostroj, ale já už jsem prostě fakt nemohla. Holt to uvidím na fotkáchh a budou mi to vyprávět. Hlavní je, že si to užili oni.
A teď přichází druhý moment, ze kterého mám šílený strach - návrat do práce a celkově i do života. tak mi zítra držte palce.