Pátek 18-06-2010

Tak se stalo přesně to, co jsem nechtěla. Jsem v prdeli a srdce mám rozbité asi tak na milion kousků.  Vím, že si za to můžu sama, takže mi to tady ani nemusíte psát.

Včera jsem to s kolegou skončila. Doufám, že navždy. Dnes ráno odjel s rodinou na dovolenou, takže se neuvidíme téměř 3 týdny a já doufám, že se do té doby dám dohromady. Sama jsem hodně překvapená, jak mě to vzalo. Najednou dokonce umím i brečet. Od včerejšího odpoledne brečím s menšíma přestávkama pořád a nejde mi to zastavit. Jak kdyby se protrhla nějaká hráz a všechno se najednou vyvalilo. Dokonce jsem si dneska byla pobrečet i na záchodě v práci, takže tady chodím jak kretén s červenýma očima. Cítím šílenou tíhu na hrudníku a nemůžu dýchat. Ale musím, aby mi to zase nepřešlo do úzkostí. Do toho dneska večer odjíždím do Špindlu na oslavu narozenin kolegyně a vůbec se mi tam nechce. Kromě ní tam nikoho neznám a nejradši bych zalezla domů pod polštář a tam se pomalu užírala. Ale všichni mi říkají, abych tam jela, že mě to přivede na jiné myšlenky. A když se mi bude chtít brečet, tak si prostě někam zalezu. Zase trochu bojuju s tím, že budu muset dělat to, co ostatní, aby na mě nikdo nekoukal divně, ale po zkušenosti z prodlouženého víkendu v lázních vím, že mi bude nejlíp, když vyhovím sobě a budu dělat to, co já budu chtít. A když na mě budou koukat blbě, tak to asi budu muset zvládnout.

Ty pocity, co od včerejška mám, mě tak zaskočily, že jsem volala psycholožce. Ta mi řekla, že je to normální, že je to hodně emočně vypjatá situace a když si sama sobě vyhovim, tak mi to do úzkostí nepřejde. Prostě a jednoduše mám brečet, když se mi bude chtít a nezadržovat to. Já jsem zvyklá spíš zvládat vztek, ale smutek a pláč je pro mě úplně nový. Skoro mi i přijde, že je to trochu přehnaná reakce na to, že jsme spolu byli tak krátce a zase tak moc se nestalo. Jenže bohužel je to člověk, kterého jsem si pustila po šesti letech víc k tělu a se kterým jsem si rozuměla. Díky němu jsem zjistila, že na světě existuje chlap, který mě bere takovou jaká jsem, i když beru prášky, i když jsem smutná, veselá, protivná... Utnula jsem to hned v začátku, kdy jsem ho začínala mít hodně ráda a kdy to bylo krásný. Možná proto to tak bolí. Možná, že někde existuje někdo takový a svodobný.... Ale já teď nějak nemám na seznamování náladu.

Možná, že kdybych počkala, až se začneme dohadovat a až mi začne lést na nervy, tak by to bylo jednodušší. Ale co kdyby to nepřišlo a co kdybych se zamilovala ještě víc? Udělala jsem dobře, že jsem to skončila už teď, pak by to mohlo být mnohem horší. Čekám, kdy se na něj konečně pořádně naštu... Mám k tomu tisíc důvodů - začal si se mnou, i když věděl, že to takhle může skončit, věděl, že je ženatý, má děti a nikdy se nerozvede. Je sobec, chtěl si užívat pohodlí domova a vzrůša se mnou. Tak proč je mi to líto a nejsem schopná se naštvat? Ale ono to snad přijde....  A momentálně to vypadá, že jsem přestala konečně brečet....