Pátek 22-08-2014

Včera jsme měly u oběda s holkama z práce docela zajímavou debatu. Už nevím jak, ale dostaly jsme se k tématu, kdo jak na koho působil, když jsme nastoupily. Strašně mě překvapilo, když jsem se dozvěděla, že jsem na většinu z nich působila jako hodně sebevědomá, chvílema až nafoukaná a ještě k tomu drsňačka. Jedna z nich  mi řekla, že mě ze začátku vůbec neměla ráda a druhá se mě dokonce bála. Ale ona je prdlá, určitě přeháněla.  Nemohla jsem tomu vůbec uvěřit, já jsem přece vždycky na všechny působila jako milá a usměvavá holka! No, časy se holt mění. A tak jsme se dostaly k tomu, že takhle působim i na chlapy. A pokud je teda neodradim svym vystupovanim, tak mam ještě na čele nápis "Odprejskni". Nicméně naštěstí v tom nejsem sama, další dvě kolegyně na tom jsou taky tak. Možná proto si tak rozumíme a dost jsme se u toho nasmály.  Pak do kuchyňky přišel ještě kolega, kterého jsme do debaty zapojily a ptaly se ho, jestli se chlapi bojí sebevědomých ženských (kolegyně tvrdily, že ano). Kolega řekl, že ne, ale že na to ten chlap musí mít koule. Tak jasně, že musí mít koule, já bych ani chlapa bez koulí nechtěla.  Takových chlapů ovšem moc není, že...

Donutilo mě to k zamyšlení o tom, jestli jsem opravdu taková, jak na lidi působim. Uvnitř určitě ne. Všichni víte, že se sebevědomím pořád zápasím, ale poslední dobou se to dost zlepšilo. Jako "drsňačka" asi působím, protože si k sobě jen tak někoho nepustím, takže je to spíš jenom taková obrana. Na druhou stranu ale nejsem ani žádná slaboška, že jo. A poslední dobou se s věcma moc nemažu a nemám ráda, když někdo vzdychá nad svým osudem a na tím, jak má těžký život. Na takovýho člověka pak můžu působit jako drsňačka, když mu řeknu, že má takový život, jaký si udělá.  No, ale toho nápisu "Odprejskni" bych se docela ráda zbavila. Jenom vědět jak... Problém bude asi i to, že se mi líbí chlapi, kteří mají na čele úplně stejný nápis jako já. 

V pondělí večer jsme si hodně dlouho psali s pianistou. Po hodně dlouhý době. Bylo mi z toho všelijak. Na jednu stranu jsem měla radost, na druhou stranu mi bylo smutno. A pak mi došlo, že už se konečně musím pohnout z místa a nechat to být. Asi mi nezbyde nic jiného, než přijmout fakt, že mezi náma prostě vždycky bude obrovská přitažlivost. To ale neznamená, že na něj budu čekat do konce života, ne? Cítila jsem z něj, že kdybych jenom trošku naznačila, že se mi pořád líbí, tak by okamžitě couval. Z čeho má, pro Boha, takový strach? A proč není ochotný s tím něco dělat? Já mám taky strach, ale chci ho překročit! A tak jsem se rozhodla, že je na čase se zase posunout a nechat ho jeho strachu.

Možná už nikdy nezažiju to, co jsem zažila s ním, ale třeba jo a třeba zažiju něco ještě lepšího. Kdo ví...

V pondělí jsem si taky dlouho psala s jedním Španělem žijícím v Německu, se kterým už si nějakou dobu píšu. Psal mi, že miluje Prahu a že se sem chce znovu podívat, nejlépe do konce léta. Takže přijede příští víkend a v pátek jdeme na pivo. Teda já budu asi pít něco jiného, ale on bude určitě pít pivo. Jsem na to dost zvědavá. Podle fotek vypadá sympaticky a psát si s ním mě fakt baví. Ale skutečnost může být úplně jiná. Pokud bude sympatický, tak mě asi bude hodně mrzet, že nebudu v Praze v sobotu, ale u Podbořan je festival Rock for Churchill a jako hlavní hvězda je tam Parov Stelar a to si prostě nemůžu nechat ujít! Každopádně si spíš myslím, že mi určitě tak moc sympatický nebude a začínámsi  řikat, že na něm určitě bude něco divnýho. To abych pak nebyla akorát zklamaná, když se to fakt stane. No, nejsem magor?

Zítra jedu k tátovi a jdeme na oslavu narozenin nevlastního bráchy a zároveň na kolaudaci jejich domu. Vůbec se mi tam nechce, nemam tyhle oslavy ráda a už vůbec nemám ráda, když mi někdo organizuje život a bere jako samozřejmost, že se vším pomůžu. Ale třeba to zítra nebude ten případ. Každopádně už jsem pořádně naštvaná dopředu a pokud tam někdo bude mít blbý řeči a bude mi říkat, co mám dělat, tak to možná trochu schytá. Tolik k tý drsňačce.