Sobota 05-10-2013

Každá krize a každý propad směrem dolů je k něčemu dobrý. Nedávno jsem si říkala, že se mi daří až moc dobře a že určitě přijde zase nějaké horší období. A taky že přišlo. Trochu víc jsem se o tom rozepsala v zaheslovaných článcích.

Teď už mi začíná být líp. Tohle období mívám nejradši. Když pochopím, že jakoukoli krizi vyřeším tím, že se budu zabývat sama sebou, hodim se do klidového režimu, budu pořádně dýchat, uvolnim se a nechám to plynout. A ono to odplyne. Pak se začne všechno zlepšovat a mě je den ode dne líp. A já se pak cítím jako znovuzrozená. Většinou si taky něco uvědomím a v některých směrech se pak začnu chovat trochu jinak. Většinou platí, že čím větší je krize, tím větší je pak změna. 

Teď se ve mě něco zlomilo a najednou jsem si uvědomila, že nechci řešit svoje chování vůči chlapům a to, jak si někoho najít. Chci řešit sebe, starat se o sebe, abych já byla spokojená se svým životem a sama se sebou. Nic není důležitější. Vím to už dávno, ale teď to konečně cítím. Je to pro mě změna jak hrom a trochu mě děsí, ale na druhou stranu, když si uvědomím, jaký to je pokrok, tak jsem z toho v euforii. 

Změnil se taky hodně můj vztah s mámou. Už si nevoláme tak často jako dřív a ona se mi ani moc nesvěřuje. Ještě nedávno jsme si volaly skoro každý den. Jenže takhle to nejde. Ona na mě valila svoje problémy takovým způsobem, že jsem nemohla dýchat. Jednoho dne jsme se pohádaly, protože jsem od ní měla zmeškaný hovor a když jsem jí volala zpátky, tak jsem se zeptala, co potřebovala. To se jí zřejmě hodně dotklo, protože ona přece nic nepotřebuje (to by bylo asi fakt strašný po svojí dceři něco potřebovat) a od tý doby mi sama nezavolá. A já jí taky moc nevolám. Takže když už tam za nima přijedu, tak si vždycky vyslechnu, že na ně kašlu. Nekašlu, jenom už si nevoláme skoro každý den, ale pouze asi tak 2x týdně. Když jsem tam byla před 14 dny, tak jsem vůbec neměla chuť se s mámou bavit. Vůbec neví o ajťákovi, ani o tom, jak mi bylo zle. Nicméně jsem se přetvařovala a dělala, jakože je všechno v pohodě. Vybralo si to svojí daň a já jsem pak lehla. Dneska slaví teta 60-tiny a já jsem měla zase jet k našim a jít na oslavu s nima. Rozhodla jsem se dát přednost sobě a nikam jsem nejela. Vymluvila jsem se na to, že mi není dobře. Ona je to vlastně i docela pravda, pořád se nemůžu zbavit nějaké virózy. Strávila jsem úžasný odpoledne s kolegyní, prošly jsme se po nábřeží a zašly si na kafe a palačinku a zítra jdu na masáž. Prostě se o sebe tenhle víkend hezky staram. A taky je mi líp. 

Je to, jak kdybych se zbavila dalšího obrovského balvanu. A znovu jsem si dneska uvědomila, když jsem si doma uklízela, jak je super mít svůj byt, kde jsou jenom moje věci a ne věci rodičů. Je to bomba. Naprostá svoboda.