Trenér to bude, ne bojovník, to se mi nelíbí. :-)
No, takže jsem s ním byla v pondělí na večeři a bylo to fajn. Mohla jsem s ním být v klidu a uvolněná. Na rozdíl od stavbyvedoucího. Docela jsme se i nasmáli. Není to úplně to, co hledám, ale není to špatný, takže se určitě ještě uvidíme. Akorát nevím kdy, protože dneska večer měl trénink, zítra večer jde na konstelace a pak na taneček (to mě hrozně pobavilo, že chodí pařit třeba do Limonádovýho Joe
Od pondělí jsem sama se sebou strašně bojovala a řekla bych, že dneska jsem to snad už konečně rozsekla. V pondělí jsem se ozvala stavbyvedoucímu, že bych se s nim možná ještě ráda sešla a jestli nechce jít na kafe. Odepsal hned, že jo a nejen na kafe. Takže jsme si celé dny psali. On mi psal ráno, jestli už jedu do práce, večer, jestli už jedu z práce, že jde spát atd. Byla jsem pod kontrolou. Mimo jiné se na dnešek pozval ke mě domů a já, jak jsem byla vtažené do té konverzace, tak jsem úplně samozřejmě souhlasila... Ptal se, jestli budeme dělat tohle a tohle a jestli může tohle... Pán je trochu posedlý kontrolou a zřejmě jí potřebuje mít ve všem. Včera, při pomyšlení na jeho návštěvu v mém krásném bytě (který by mi určitě zkritizoval), se mi udělalo dost úzko a začalo mi v hlavě blikat červené světýlko. Shodou okolností jsem teda byla dopoledne u psychiatra (síťované punčochy jsem nechala doma, do toho deště to nebylo úplně vhodný oblečení) a ten mi řekl, ať jsem hodně opatrná. Taky mluvil něco o domácím násilí atd. Po jeho návštěvě už to nebylo světýlko, ale červená palice, která mě mlátila po hlavě a říkala, ať z toho okamžitě vycouvam. Já jsem se to teda pokoušela všemožně potlačit a řikat si, že co by mi mohl udělat? Že to přece nemůže být tak hrozný, jak mi moje intuice říká. Večer mi zase přišla smska, jestli už jedu z práce a jak bylo. Dlouho jsem neodpovídala. Chtěla jsem si užít večer s holkama, ale pořád jsem na to musela myslet. Když jsem s holkama mluvila o jeho chování, tak mi bylo naprosto jasný, co musím udělat. Takže jsem mu napsala, že to dneska ruším a že si v sobě tentokrát musím srovnat něco já. Neodpověděl. A mě se neskutečně ulevilo. Teda chvílema jsem cítila úlevu, chvílema jsem cítila šílený smutek a chtělo se mi brečet. Nechápu. Ale konečně jsem se zase vyspala. Myslela jsem si, že je to vyřešený. Jenže, když jsem byla dneska na cestě do práce, tak mi volal. Já jsem to nezvedla, ale udělalo se mi úplně špatně a projel mnou šílený strach, že by na mě mohl čekat večer před vchodem. Ví, kde bydlím, protože mě tady vysazoval. Naštěstí neví ani moje příjmení ani byt, ve kterém bydlím. Pak mi přišla smska, jestli jsem jako dostala strach a v kolik chodím na oběd, že by za mnou přijel. Mě to totálně rozhodilo zase a říkala jsem si, že za ten oběd nic nedám a že bych na něj přece jít mohla. Jenže červená palice mě pořád mlátila po hlavě a já se silou vůle rozhodla jí poslechnout a neodepsala jsem mu. Vím, že kdybych s ním šla na oběd, tak by mě zase ovlivnil ve svůj prospěch a já si ho nakonec domů vzala a díky tomu bych se do toho zamotala mnohem víc a pak by bylo mnohem těžší to skončit. Vůbec nechápu, co se to se mnou děje. Nic podobnýho jsem nezažila. Možná trochu... Podobné pocity jsem měla s Jirkou. Ale ne tak intenzivní. Obávám se, že jsem narazila na hodně narušenýho člověka, velkýho manipulátora. Jsem si téměř jistá, že by mě zničil. Během pár týdnů by ze mě byla vyklepaná troska, která si přijde naprosto k ničemu, hnusná a neschopná. On všechno kritizuje a dělal ze mě naprostou krávu. Jenže měl chvilky, kdy byl naprosto úžasnej a starostlivej. A já jsem si pak říkala, že přece nemůže být tak hroznej, když je na druhou stranu tak strašně hodnej. Ještě pořád se musím hodně ovládat, abych to vydržela a přece jenom mu neodepsala. Ale když už jsem to neudělala během dne, tak teď už to neudělám. Myslim, že se mi podařilo vycouvat z pořádnýho průseru. Uffff.