Tak jsem si udělala chvilku na sebe, šla se projít a pročistit si hlavu a mám celkem jasno.
Je tady to, co jsem zažila už tolikrát a já jsem se do toho zase nechala vtáhnout, aniž bych to poznala. Celý život zřejmě nosím na čele nápis "klidně ze mě udělej totální krávu, já si to nechám líbit a budu se u toho usmívat". Bylo to tak s bývalým a je to tu zase. On i pianista mi občas řekl něco, za co by zasloužil pár facek. Věřím, že s tímhle klukem ze seznamky přišla šance to jednou pro vždy vyřešit a ten nápis ze svého čela smazat.
Když se mi někdo líbí, tak najedu do režimu, kdy úplně zapomenou na sebe a řešim jenom to, aby se líbilo tomu druhému, co dělám a jak vypadám. To s sebou přináší docela stres. Jenže když potkám člověka, který skoro všechno kritizuje, tak je ten stres obrovskej! No, a pak se rozjedou úzkosti a je to. Teď jsem se ocitla opět v situaci, kdy jsem na sebe zapomněla a snažila se zavděčit člověku, který kritizuje hodně. Naštěstí jsem si už po pěti dnech uvědomila, že se nikomu zavděčovat nemusim a strašně, ale fakt strašně se mi ulevilo! Úplně ze mě spadnul obrovskej balvan. Buď se mu líbim nebo se mu nelíbim. Tak jednoduché to je. Vzhledem k tomu, že mi pořád píše a volá, tak se mu asi líbim. Když má blbý kecy, tak se můžu ohradit a když s něčím nesouhlasím, tak to taky můžu říct. Pokud se mu nelíbí, kde bydlím, tak to je jeho problém, ne můj. Já jsem si to tady vybrala a líbí se mi tady. Tohle je fakt dobrý si uvědomit a začít se podle toho chovat. Mám radost, že se mi podařilo si to uvědomit a vrátit se k sobě po pouhých pěti dnech. Zlepšuju se. Příště mi to třeba dojde hned nebo už žádné příště nebude, protože už to nebude potřeba.
Dneska jsme se měli vidět, ale on by přijel docela pozdě a byl nějakej otrávenej z práce, takže by prej nebyl zrovna fajn společník. Tak jsme to odložili na jindy. Já nemám až do pátku čas a on asi ve čtvrtek nebo v pátek odjede k rodičům do Jeseníků, tak nevím, kdy se uvidíme. Jestli se teda uvidíme... Ale nevadí mi to. Místo toho jsme si strašně dlouho volali a bylo to fajn. Ale chybí mi tam uvolněnost. Jenže když jsem z něj napjatá jak struna, tak tam uvolněnost asi těžko může být. Moc řeším, co mám říkat.
Takže jsem si dala za úkol snažit se začít pomalu být sama sebou i před ním, myslet na sebe, reagovat na to, co říká, ať se mi to líbí nebo nelíbí. Beru to jako zkoušku. Pokud to nebudu zvládat, tak to skončím. Pokud to budu zvládat, tak už se mi aspoň takový lidé nebudou vracet do života.
Odpoledne mi taky psal ten pán z konstelací. Popřál mi krásný den a napsal, že je venku nádherně. No, tak to jsem si stačila všimnout taky. Tak jsem mu napsala, že má pravdu, no.
