Středa 07-04-2010

Dneska mám docela přemýšlivou. Protože je hezky, vzala jsem to z práce domů kolem Vltavy. Docela jsem se prošla, snažila jsem se srovnat si myšlenky, ale úplně se mi to nepodařilo a asi bude hodně dlouho trvat, než se mi to podaří. V práci se mnou šéf moc nekomunikuje, asi pořád přemýšlí, jestli mi dát prémie nebo už se rozhodl, že mi je nedá. No, aspoň mám po pracovní době pokoj. Jenže tím, že jsem byla pořád na příjmu a pracovala jsem víc, jsem zaplácla plno času, který bych mohla věnovat svému soukromému životu, kdybych ovšem nějaký měla... A o tom právě dneska přemýšlím.

Líbí se mi kolega. Už delší dobu. Na podzim se rozešel s přítelkyní. Dělala mu děsný scény. Dokonce mu udělala žárlivou scénu, když byl s kamarádkou na kafi, vylila na něj pivo, rozdupala mu brýle. Začátkem roku se seznámil s jednou holkou přes internet a byl z ní úplně paf. Začali spolu chodit. Teď jsou spolu asi 3 měsíce a od kolegyně jsem se dneska dozvěděla, že už se spolu hádají a ona ho mlátí... Dělá mu žárlivý scény... Myslím, že si to nezaslouží, je to hodnej kluk a evidentně si vybírá pořád stejný typ holek. I když... kdo ví, čím v těch holkách takové chování vyvolává. Je z toho hodně přešlej. Ráda bych mu řekla třeba, aby se se mou šel projít kolem řeky, pokecali bysme, užili si hezkého počasí. Jenže vím, že nic neřeknu. Párkrát jsem s ním šla kouřit, párkrát mě vezl domů, protože bydlí stejným směrem jako já. Vždycky jsem ale musela přijít já za ním. Jeho to ani nenapadlo. Kdybych se mu líbila nebo ho aspoň něčím trochu zaujala, tak by ho to přece aspoň někdy napadlo. Nebo ne?

Čtu teď jednu "chytrou" knížku a tam se píše, že dneska hodně lidí žije singl taky proto, že se bojí si k sobě někoho pustit, protože by mohli přijít sami o sebe tím, že by se přizpůsobovali tomu druhému. Myslím, že to je můj případ. Na druhou stranu. Jak o sebe můžu přijít, když jsem se ještě ani nenašla? Mám v sobě takový bordel, že vlastně ani nevím, co cítím a co chci. Myslím, že jsem asi chtěla mít hodně práce, abych neměla čas přemýšlet nad svým osobním životem... Asi taky radši chci být sama. Kdybych nechtěla, tak přece někoho mám... Takže vlastně mám to, co chci. Ale já to nechci. Je mi z toho na nic. Je mi z toho smutno. Musím to vyřešit, uklidit si v sobě, najít se. Otevřít se a nechat život plynout. Ne pořád přemýšlet nad tím, co všechno hrozného se může stát. Je mi smutno asi i z toho, že to budu muset změnit. A já nemám ráda změny. Ale takhle už to dál opravdu nejde.