Pondělí 26-11-2012

Včera jsem se snažila napsat článek, ale nějak se to nepovedlo, tak to zkusím dneska. 

Před chvíli jsem se vrátila od psycholožky a cítím se, jak kdybych tam nechala náklad kamení. Tak strašně moc se mi ulevilo! Poslední týden jsem byla hodně unavená, minulý týden jsem měla každé ráno co dělat, abych vstala a doplazila se do práce. V práci toho mám až nad hlavu a asi se tam brzo zblázním. Dneska jsem jeden den pracovala z domova a bylo to úžasný. Nikdo za mnou nelez, nikdo mě neotravoval, měla jsem naprostý klid. Škoda, že to nemůžu praktikovat častěji.

Ve čtvrtek jsem si nechala namíchat nové bachovky, takže se teď všechno zhoršilo, jak psychika, tak ta moje únava. Včera jsem celý den nevylezla z postele a skoro celý den jsem prospala. Cítila jsem se úplně mimo a říkala jsem si, co to se mnou je. Přičítám to tomu stěhování. Bylo to náročné, tak to tělu holt teď asi došlo. Jenže ono to nebylo náročné jenom fyzicky, ale taky psychicky. Trochu mi pomáhali i máma s otčímem a úplně mě vysáli. Já nevím, proč se nepoučím a pořád o tu jejich pomoc stojím a vlastně si o ní i řikám? Jejich chování mě fakt vyšťavilo.

Imperatrice jednou psala, že když nepomůže a není oporou rodina, tak kdo? V mém případě funguje z rodiny jenom brácha a to jenom občas. Se stěhováním mi pomohl hodně a jsem mu za to neskonale vděčná. Jinak jsou mi oporou kamarádi. Rodiče nefungují. Smutné, ale je to realita a nedá se s tím nic dělat. Od té doby, co jsem odstěhovaná, tak mi máma vůbec nevolá. To jsem vždycky chtěla, aby o mě neměla takový přehled a teď to mám a snad mi to i vadí? Nebo spíš možná tak úplně nevadí, ale je to změna. Byla jsem zvyklá být pod dohledem, všechno hlásit, bydlet v bytě zařízeném mámou, žít podle mámy. Není divu, že teď v sobě mám zmatek. Jak si mám zařídit byt, co se mi vlastně líbí? Jak mám žít, když mě nikdo nekontroluje? Na jednu stranu úzkost a strach, na druhou stranu už někde v pozadí cítím obrovskou úlevu. 

Bydlim v bytě ze 30. let a má to tady ducha. A přitom je zrekonstruovaný a nový. Ještě bude nějakou dobu trvat, než si tu zvyknu a než se mi přestane stýskat po starém bytě, ale vím, že tady se mi bude hodně líbit. Částečně už jsem si to tu i zařídila a líbí se mi to. Už se nemůžu dočkat, až tady budu mít ten gauč, to bude poslední větší nábytek, který potřebuju. Domu jezdím kolem pražského Hradu a zatímco všichni kolem mě si čtou nebo znuděně koukají z okýnka, tak já koukám s otevřenou pusou na Hrad, otáčím se a říkám si: "pane Bože, to je nádhera! Ach Bože.... ach Bože....aaaaaach!"  Ani po třech týdnech jsem se toho nenabažila a myslím, že se toho nenabažím nikdy. Miluju Prahu čím dál tím víc. V sobotu jsem byla na Hradě na procházce a prostě.... to je NÁDHERA! Nemohla jsem se přestěhovat na lepší místo. Leda tak na ten Hrad. 

Fakt miluju Prahu. A taky miluju svoje emoce, které konečně prožívám a jsou hodně pestré. A miluju život. Miluju svůj život.