V mém životě nastalo trochu zemětřesení. Už si ani nepamatuju, co jsem tady psala naposled. Ten úplně poslední článek nejde otevřít, což vůbec nevadí, protože je to jenom takový výlev o bývalém.
Zato teď se dějou věci! Vzniklo to úplně nevinně. Šla jsem do pokoje a podívala jsem se na manželskou postel. Je v docela hrozném stavu, proto tam ani nespím. Spí se mi tam blbě. Tak mě tak najednou napadlo, že bych si koupila novou postel. Problém je v tom, že pod postelí jsou věci rodičů a postel je smontovaná dohromady se stěnou, kde oni taky mají věci. Když jsem jim to řekla, tak začali vyšilovat, že když se odmontuje postel, tak to určitě spadne a kam si dají všechny ty věci, atd. (mimochodem, ty věci nepotřebují a už nikdy ani potřebovat nebudou). Prostě děsnej problém. A tak ve mě tak pomalu doutnal vztek. Oni se odstěhovali před 8 lety a všechno tady nechali a když já si tady chci něco změnit, tak je to vždycky problém. O tom, že tady zůstal i můj mladší brácha, kterýmu bylo tenkrát 18 a já se o něj musela starat a stálo mě to spoustu nervů, snad ani nebudu mluvit. Jediné, co jsem poslouchala bylo to, že on byl chudák a že si máma do dneška vyčítá, že ho tady takhle nechala. Nějaké díky, že se mi staráš o syna, který není schopný si ani namazat chleba, jsem nikdy neslyšela. Naopak jsem vždycky poslouchala, že bych se měla osamostatnit. Sice platím veškeré náklady spojené s bytem, ale i tak jsem pro ně nesamostatná. Před 1,5 se odstěhoval brácha a taky tady nechal to, co se mu nehodilo. A já tady v tom mám žít a poslouchat, že jsem nesamostatná?
A tak to bouchlo. Chtěla jsem si s mámou promluvit. Nikdy jsem z ní nedostala, co chtějí s bytem dělat. Vždycky jenom nějaké takové neurčité kecy, jakože tady třeba budou přespávat, když půjdou někam večer v Praze (to by mohli, i když tady jsem, že jo), nebo že to prodají a koupí si apartmán na Sicílii (to, když se vrátili z dovolený). Dle mého názoru ale zůstane byt prázdný, protože jim náramně vyhovuje, že tady bydlim a platim to a oni nemusí nic řešit. V neděli jsem mámě i nabídla, že byt odkoupím. Ne. Prostě žádná možnost nepřichází v úvahu. Tak si hledám pronájem. Dost jsem to obrečela, ale asi je čas se posunout dál. Chci začít žít někde, kde to nebude zařízené mámou a kde všechny věci nebudou mámy, ale moje. Takže hledám nezařízený byt. Stanovila jsem si body, ze kterých nechci slevit, jako třeba cenu, nad kterou nepůjdu, nebo že ten byt nesmí být v přízemí ani prvním patře, atd. V úterý jdu na první prohlídku, tak jsem docela zvědavá.
Dost mě to děsí. Žiju tady 20 let a představa, že se odstěhuju, mi trhá srdce. Bylo to tady takový moje útočiště, i když jsem vždycky cítila, že to není takové to moje "hnízdo". Naštěstí nemusím pospíchat a můžu si fakt vybírat. Do toho se mi včera znovu ozvali z firmy, kde jsem měla minulý měsíc několik pohovorů. No, vypadá to, že to nedopadne a jsem ráda, protože by těch změn teď bylo trochu moc. Na druhou stranu bych ale měla víc peněz.
No, ale mluvila jsem o povýšení se svojí šéfovou a vypadá to, že tak za půl roku by to mohlo jít. Nejsem si úplně jistá, jestli můžu jejím slibům věřit, ale teď fakt zvládnu maximálně přestěhování a pak budu potřebovat nějakou dobu, aby se to usadilo.
Jo, a v zimě asi přijede pianista. Ještě nevím, kdy přesně. A nabídla jsem mu, že jim tady v Praze najdu manažerku. Zeptá se ještě na názor ostatních z tria a dá mi vědět. Bylo by to fajn, aspoň by tady měl víc koncertů.
A taky jsem byla minulý týden na tantrické masáži a bylo to úžasný. A víc o tom psát nebudu.
Tak zase někdy...