Mám nějaký hluchý období. Nechce se mi psát, ani komentovat. Ono asi ani není, o čem psát. A pokud by bylo, tak to není nic veselého.
Tak třeba zrovna minulý víkend. Byla jsem u táty. Už jsem tady psala, že se náš hafan otrávil, když běhal v popráškovaném poli. V červenci jsem doufala, že to zvládne. Nezvládla. Když jsem tam v sobotu přijela, tak na ní byl strašný pohled. Už nejedla, nepila a sotva se postavila na nohy. Nejraději si zalézala někam pod keře, aby měla klid. Věděli jsme, že je to konec. V sobotu v noci se přesunula na konec zahrady pod maliny a v neděli už nevstala. Rozhodli jsme se, že ukončíme její trápení a necháme jí uspat. Bylo to naprosto strašný. Pořád jsem si pokládala otázku, jestli my máme právo o tomhle rozhodnout? Lidský život neukončíme. Eutanázie je nezákonná. Tak jaktože je povolené nechat uspat zvířata? Já vím, že to pro ní bylo vysvobození a že už by akorát trpěla. Ale člověk si stejně řiká, co kdyby se to přece jenom trošku zlepšilo? Teď se přece ještě trochu napila... Rozumově člověk ví, že už se to nezlepší, ale... Bylo to fakt hrozný. Přijel veterinář, uspal jí a my jsme tam všichni celý odpoledne probrečeli. Ležela tam, já jsem se tam snažila nekoukat, ale občas se nezadařilo. Pořád jsem měla pocit, že přece nemůže být mrtvá. Že se musí každou chvíli zvednout a jít k nám. Ona tam patří, nemůže prostě umřít! Je to tam bez ní hrozně prázdný. Naštěstí jsem se v neděli večer vracela zpátky do Prahy a nemusím se každý den z práce vracet do baráku, kde mě nikdo nevítá jako táta a macecha. Táta macechu hned v pondělí vzal a jeli si zamluvit nové štěnátko. Naštěstí si ho přivezou až za měsíc. Kdyby si ho přivezli hned, tak by mi to přišel docela fofr. Takhle se aspoň všichni vysmutníme a budeme na nového člena rodiny připravení.
Jinak fakt není, o čem psát. Všechno je při starém. Je teda jedna věc, která kdyby vyšla, tak bych byla šťastná jak blecha. Vypadá to, že příští rok možná pojedu do USA. Mám kolegyni z Chicaga a ona se tam bude vracet. Tak jsem se k ní pozvala.