Pondělí 09-07-2012

Tak jsem to utnula. Konečně. A cítim se samozřejmě úplně strašně. Ale co už, teď snad bude líp.

Psala jsem si včera s kamarádkou o tom, že to na mě všechno nějak padá a že to nezvládam. Pianista si přidal na facebook nějakou blondýnu a mě najednou došlo, že to takhle dál nepůjde. Kamarádka mi napsala, že se to dalo čekat a že to mám utnout, smazat si ho z facebooku i skypu a přestat s ním komunikovat. Taky mi napsala větu, která pro mě byla jako pěstí mezi oči: "Když chlap řekne, že není připravenej na vztah, tak to znamená, že není přivravený na vztah S TEBOU." Zajímavý, že jsem schopná tohle vidět u ostatních, ale u sebe ne. Jsem ráda, že mi to napsala. Otevřelo mi to oči. Nejsem schopná to ještě utnout úplně a odstranit si ho z facebooku a skypu. Ale když se objevil online, tak jsem mu napsala. A tentokrát jsem k němu byla upřímná.

Minule mi napsal, co všechno se mu na mě líbí, ALE že mě nemiluje a že jestli jsem schopná akceptovat to před tím ALE, tak že by to bylo super. Napsala jsem mu, že nejsem schopná to akceptovat. Že chci něco víc, co on mi dát nemůže, takže jestli někdy přijede zase do Prahy, tak spolu můžeme tak maximálně zajít na kafe, ale víc už mezi námi nebude. Napsal mi, že to respektuje. Že je sice škoda, že už si neužijeme ten super sex, ale že to respektuje. Staral se o to, jestli mi může nějak pomoct a psal mi, že jsem skvělá ženská, který by měli chlapi ležet u nohou. Jasně, tak proč tam neleží on teda? S takovýma kecama se může jít bodnout.

Ale má pravdu. Jsem skvělá a právě proto nebudu plýtvat svůj čas doufáním, že se u něj něco změní. Zasloužím si víc. Proto jsem to utnula. Pár dní teď budu neviditelná jak na facebooku, tak na skypu. Možná ho někdy fakt odstraním, ale pořád doufám, že se mi ho podaří mít aspoň jako kamaráda. Mám chvíle, kdy doufám, že si uvědomí, že mě má víc než jenom rád. Když se tahle myšlenka ale objeví, tak si jí okamžitě zakážu. V tu chvíli to ale bolí. Nechápu, jak jsem se mohla dostat až sem, když jsem přece musela vědět, že to nemá žádnou budoucnost? Ženská bláznivá!

Tak jsem si pořádně pobrečela, nešlo to zastavit. Cítím se úplně stejně jako po rozchodu s bývalým. Možná proto, že mi ho strašně připomínal. A možná proto to tak bolí. Ale i přes tu bolest si myslím, že jsem udělala to nejlepší, co jsem pro sebe udělat mohla. A ta bolest taky časem přejde. Teď se jí dočasně snažim mírnit cigaretama (vždycky, když mam stres, tak začnu znovu kouřit) a neurolem. Zaplať pán Bůh, že tyhle svinstva existujou.

No, a do toho se nám u mámy ztratil kocourek. Ještě včera jsem si s ním hrála, pak jsem viděla, že za mnou běží k sousedům, když jsem šla na autobus a od tý doby není. Život není fér.