Pondělí 04-06-2012

Nevim, jak začít, přesto mam chuť psát. Ono je co a není toho málo.

Tak začnu asi švagrovou. Už jsem se dost zklidnila, ale trvalo mi to dost dlouho. Táta s macechou mi řekli, ať jí ani bráchovi nic neřikam, tak jsem to držela v sobě, ale pokaždý, když jsem si na ní vzpomněla ve mě znovu a znovu začala vřít krev. Nakonec jsem to nevydržela a v sobotu jsem bráchovi napsala, jestli mu přijde normální, že jeho přítelkyně vykládá našemu tátovi, co o něm řiká naše máma. On mi napsal, že ví, že je to ožehavý téma, ale že na to nějak narazili. Tak jsem mu napsala, že jestli na to narazí někdy příště, tak ať jí laskavě nějak umlčí, že se do takových věcí nemá co plést a zbytečně jitří 20 let starý emoce. Omlouval se a psal, že zavolá tátovi. Napsala jsem mu, že on není ten, kdo by se měl omlouvat. S tátou včera mluvil a ani táta ani brácha se spolu o tom nebavili. Nejlepší je dělat, jakože se nic neděje, že jo. Mě už tohle FAKT nebaví! Mámě jsem řekla, ať si dává pozor na to, co před ní říká, že pak všechno vykládá u táty. Předpokládam, že brácha jí nic neřekl, protože jinak by se mi určitě ozvala. A teď nic. Možná je taky uražená, protože jí skoro vůbec neodpovídam na její ataky přes sms a icq. Anebo že by se styděla za to, co udělala? To dost pochybuju. Nebo možná taky ví, že kdyby se mi kvůli tomu ozvala, tak jí pošlu rychle někam. Moje hranice trpělivosti už přetekla. A to máma slaví o víkendu narozeniny a my všichni dohromady půjdeme na večeři. To bude parádní víkend. Už se nemůžu dočkat. Nevím, jak se k ní budu chovat, ale moc milá asi nebudu a pak asi dostanu od mámy vynadáno, že jsem jí zkazila narozeniny. Ale sorry, já už prostě nebudu jen tak přihlížet.

V pátek jsem si po tom šíleném týdnu, kdy jsem si ještě stačila vytopit byt, udělala radost. Psala jsem tady, že mě pianista vzal v Amstru do designového obchodu s botama a já jsem potom docela litovala, že jsem si jedny nekoupila. Byly pěkně drahý, ale tak jako jeden takovej kousek mít by bylo krásný. Pak jsem ale zjistila, že je prodávají i v Praze! Ne, že by měli svůj obchod jako v Amstru nebo v Londýně nebo v New Yorku (http://www.unitednude.com/un-shops;jsessionid=5A2E25F573C6B3CCED32C979F73145E7), ale mají je tu. Dohromady s obchodem s úžasnym oblečením, o kterém jsem se neměla dozvědět.  No, a mě chodí do mailu nabídka na vykupto.cz a představte si, že tam na ně byla sleva! Cena těch bot byla skoro poloviční, tak jsem si je okamžitě koupila a v pátek pro ně běžela. A tohle jsou ony:

Akorát mají nižší podpatek a skvěle se v nich chodí. Fakt jsem se do nich zamilovala.

No, a tím bych s nakupováním bot měla skončit.

O víkendu jsem byla u táty a dost jsme se tam bavili o švagrový. Začali jsme si z toho dělat i srandu, ono už to ani jinak nejde. Je nám líto bráchy, že je s takovou saní, ale on si to vybral a je spokojenej, tak co. V sobotu jsme byli na zábavě. Mě se tam vůbec nechtělo, protože venkovský zábavy vůbec nemusim, ale nakonec to bylo docela fajn. Byl tam ještě nevlastní brácha s přítelkyní a s těma je vždycky sranda. V neděli jsem jela s macechou a nevlastní švagrovou do sekáče. Nechtělo se mi tam, nemám ráda sekáče, ale nevlastní švagrová o tom vykládala tak nadšeně, že jsem si říkala, že bych tam třeba nějaký pěkný kousek mohla ulovit. Jenže neulovila. Bylo to tam strašný, takže jsem šla po pěti minutách ven a počkala tam na ně. Jak ráda jsem se večer vrátila do Prahy a oblíkla si dneska svoje úžasný nový, nepoužitý botičky.

Jsem poslední dobou víc a víc v pohodě. Až na spaní. Nějak to nechápu. Většinou, když nemám žádné problémy přes den, tak nemám problémy ani se spaním. Já teda nemám problémy usnout, ale nějak iracionálně se toho bojím. Vůbec to nechápu a ani psycholožka neví, co s tím. No, snad se to nějak vyřeší a přejde to. Je to totiž fakt nepříjemný. Možná by mi mohly pomoct zase konstelace.

A ještě něco málo o pianistovi, to nesmí chybět. Je to ťutík. Minulý týden toho na mě bylo trochu moc (smrt ségry té mojí kolegyně a její zhroucení v přímém přenosu, švagrová a vytopený byt), tak jsem měla nějaký výlev na facebooku. On se hned staral, jestli jsem v pohodě a ptal se, co se děje. A psal mi, že letí do Walesu, kde ho čeká akorát déšť, vítr a zkoušení a že ta naše pohoda na lodi se najednou zdá tak daleko. Zajímalo by mě, proč mi píše tak krásný věci, když zároveň chce, abych na něj nečekala? Je to 14 dní, co jsem tam byla a jsme spolu hodně v kontaktu. Máme k sobě zase o něco blíž než po jeho únorové návštěvě. Vím, že mě má rád a že se tomu brání, ale že já s tim nic neudělám a musím mu dát čas, aby si to v hlavě srovnal. Je možný, že si to nesrovná nikdy. A já jsem vlastně ráda, že je dostatečně daleko a můžu si na to sbližování zvykat postupně. No, ale... nějaký další víkend bysme naplánovat mohli. My dva jsme se fakt hledali, až jsme se našli.