Začínám chápat jednu věc, že neprorazím hlavou zeď a nečekaně je to dobrá zpráva - text z písničky od Anety Langerové, který na mě začíná pomalu sedět. Jo, fakt si začínám uvědomovat, že pokud něco chci, tak to nemusím mít nutně hned. Někdy je dobré si na to počkat. Třeba co se práce týče. Prostě vyčkávám a rozhlížím se. Jasně, že se ve mě objevují pocity, že chci novou práci okamžitě, nejlépe včera. Ale to bych musela vědět, jakou práci. Tak si nechávám čas, rozhlížím se a zjišťuju, co by se mi líbilo. Fakt je ten, že se mi teď práce měnit nechce. A fakt je taky ten, že vím, že budu mít brzo lepší práci. Prostě tušení... Nebo sebedůvěra? Třeba se mi to časem podaří převést i do partnerských vztahů.
Všechno ostatní je tak nějak na nic. Moje vnitřní pochody jsou fakt neuvěřitelný a raději je tady ani nebudu rozebírat. Začala jsem zase prskat a smrkat a chvíli se mi z toho chce brečet a chvíli jsem z toho vzteklá. Včera jsem přišla do práce a celé dopoledne se mi chtělo brečet. Kamarádka slovenka (se kterou jsem byla v tom Švýcarsku) mi chtěla zlepšit náladu, tak mi navrhla, že pojedeme do Obi, kde si potřebuje koupit truhlíky a že si tam koupím nějakou kytičku pro zlepšení nálady a ona mě potom hodí domů. Souhlasila jsem. Po práci jsme se teda sebraly a vyrazily do Štěrbohol do Obi. Ona na podpadkách a v sukýnce, já taky v sukýnce a v topu s kytičkou. Vyloženě jsme se tam hodily.
No, ale náš večer pokračoval. Odtáhly jsme truhlíky, květináče a orchidej někam do fronty a kamarádka se rozhodla, že si skočí ještě pro hlínu. Tak jsem tam stála a čekala na ní, v domění, že stojím ve frontě u pokladny. Pak se rozhlídnu a přímo přede mnou stál bývalý kolega s manželkou! Toho jsem fakt ráda viděla. Myslim, že on mě taky a hlavně jsme je oba asi pobavili tím, co následovalo. Kamarádka přišla s tím, že tu hlínu nemohla najít a že si pro ní zajede jindy. Nažeč jsme se hrnuly za tím kolegou "do fronty". Ten nám naznačil, že nejsme správně. Když jsme se spolu chvilku bavili sami, tak se mi zeptal, na co tam čekám, ale já jsem z toho nepochopila, že stojíme úplně blbě.
Pak jsme nasedly do auta a protože jsme byly nedaleko Fashion arény, tak jsme zajely ještě tam. Prošly jsme pár obchůdků, líbilo se mi dost věcí, ale nic jsem si nekoupila. Až potom v O´neillu. Tam jsem se naprosto zamilovala do sukýnky a kamarádka do bundičky. Nááádhera! Sukýnku jsem si koupila, je bílá, dvouvrstvá, s kapsičkama a strašně mi sluší. A kamarádce strašně sluší ta budnička. Dneska jsem měla sukýnku samozřejmě na sobě. Konečně je totiž letní počasí. Mám dvě nové letní sukně, jenom léto se rozhodlo, že letos prostě nebude... Úplně se vidím, jak sedím na pláži a mám na sobě jenom plavky a tuhle sukýnku a jsem tam s nějakým surfařem. Švýcarka mě s nějakým surfařem chtěla seznámit, nevím, kde to ztroskotalo, měla bych jí napsat. Ale nechce se mi teď nějak moc seznamovat. I když... kdyby vypadal jako Přemysl Vida, tak by mi to seznamování asi tak nevadilo.
Pak mě teda kamarádka hodila domů a cestou jsme se ještě zastavily v Mekáči na McChicken. Projely jsme kolem jednoho okénka, kde bylo napsáno, že placení a výdej je až u druhého okýnka. Tak jsme dojely k druhému ukýnku a tam nám paní vynadala, že jsme projely kolem mikrofonu, aniž bychom si objednaly a že na nás ještě kolega volal. A kamarádka: "Nie, my jsme tam byly a nikdo na nás nemluvil ani nevolal." Zase blondýny.
Dneska ráno jsem byla u psychiatra. Slušelo mu to asi víc než minule. Byla jsem tam asi hodinu a on se mě vyptával snad na všechno. Na dětství, školu, rodiče, práci, partnery... Odvyprávěla jsem tam celý svůj život. Při vzpomínce na bývalého jsem se tam málem rozbrečela. Téměř každou noc se mi zdá, že jsme se k sobě vrátily a já jsem z toho docela rozhozená. Když se mi nezdá tohle, tak se mi zdá, že řvu na bráchu, minulý týden se mi zdálo, že ho mlátím. Na večerejšek se mi zase zdálo, že vidím babičku a ona byla najednou duch a já se hrůzou vzbudila.
V práci se začala plánovat hromadná dovolená k moři. Mezi asistentkama. Nedávno nám přišel mail, že jsme málo vytížené, tak se holky rozhodly, že všechny vypadneme, aby viděli, že teda fakt nic neděláme. Já bych jela k moři hned, ale šéf nás dohromady s kolegyní pustí nejdřív v září. Jednu chvíli to vypadalo, jakože fakt pojedeme. Zatím to nijak neřeším, nechci to organizovat, jenom se tak přifařím, jestli to bude opravdu aktuální. Jenom si nejsem jistá, jestli chci letět na dovolenou s kolegyněma.... Možná z toho nakonec ale stejně nic nebude.