Komentář, na který odpovídáte
empress: Taky mi dlouho trvalo, než jsem začala myslet hlavně na sebe. Je to hrozný, jak si ten život necháme utíkat. Až mi bude 50, budu si možná nadávat, jak jsem mohla být tak blbá a nechat si ve 24 letech utíkat život a neužívat si ho. Ale na druhou stranu od 10 do 20 let jsem se taky hodně trápila, vlastně jsem si zkazila a nechala kazit moje rané mládí - a dnes si kupodivu nenadávám. Vím totiž, že to k něčemu bylo. Kdyby to tak nebylo, dneska tu nejsem já, ale někdo jinej.
Já taky pořádně nevím, co by mě bavilo. Děsilo mě to už v devítce na ZŠ. Všichni tak nějak věděli, kam půjdou. Jen já jsem byla vděčná rodičům, že to vybrali za mě. Během těch čtyř let na SŠ jsem ovšem zjistila, že tomuhle se nebudu věnovat v žádným případě a šla po maturitě na univerzální obor - cestovní ruch. Nikdy jsem z tohohle oboru nebyla nějak nadšená, ale šla jsem tam proto, že si po téhle spíše všeobecné škole můžu vybrat ze širokého spektra pozic. To po SŠ bych mohla dělat jen jednu jedinou věc, protože ta SŠ byla odborná. Tak se nedalo nic dělat a musela jsem si vystudovat další obor.
No a dneska stále nevím, co bych ráda. Říkám, že chci být rozhodně v kanceláři, v teple mezi stohy papírů a u PC. To se mi teď splnilo. Ale není to takové to přání, ze kterého se člověk až zalyká a přeje si to celý srdcem. Je to práce, se kterou se "jen dobře spokojím". Ale z čeho bych se opravdu potentočkovala, to je focení. Jenže stát se fotografem je nesmírně těžké, respektive uživit se tím. Je to jako být jakýmkoli jiným umělcem, čili na prd. Jako spisovatel nebo malíř. Spisovatelé píšou knihu 3 roky a nakonec za ní dostanou 8.000 Kč. Tyhle obory jsou strašná řehole.
Přeju ti jasnou mysl a dobré rozhodnutí!