Neděle 15-05-2011

Uf, tak skončilo mistrovství světa v hokeji a my máme bronz. Škoda, protože naši hráli fakt parádně. Prohráli jenom jeden zápas. Kdyby prohráli nějaký jiný, tak jsme klidně mohli být první. Ale to je jedno, stejně máme medaily. Jsem ráda, že už to skončilo, jinak bych asi přišla o nervy.  Tak zase za rok.

V týdnu mi přišla pozvánka na další rodinné konstelace. Asi bych tam měla jít, ale mám strach. Volala jsem té paní, co to pořádá a vede, říkala jsem jí, jaké změny se se mnou udály a že jsem to ještě pořádně nevstřebala a tím pádem nevím, jestli tam jít. Ale prý by to bylo lepší, protože tím rychleji se všechno řeší. Fakt na sobě cítím neuvěřitelné změny. Nejzásadnější je to, že se cítím tak nějak celkově "jistěji v kramflecích" Prostě už se necítím tak vystrašená a vykořeněná jako dřív. Začala jsem chodit vzpřímeně, aniž bych se na to nějak vědomě zaměřovala. A začala mě bavit jedna věc. Když se takhle vzpřímeně nesu a potkám chlapa, který se mi líbí a je mi sympatický a on na mě kouká, tak se mu klidně dívám přímo do očí a neuhnu. Dřív jsem uhybala. Pokaždé, když se mi to stane, povyroste moje sebevědomí o další ten kousíček a začnu se usmívat. A tohle mě fakt baví.  Krom toho si tak nějak celkově přijdu hezčí a jsem strašně spokojená s tím účesem, co teď mám. 

Překvapilo mě, že jsem se takhle začala cítit v podstatě hned v sobotu. Netušila jsem, že to působí tak rychle. Stejně jako jsem netušila, že by bylo lepší tam jít víckrát. Měla bych tam teď určitě jít znovu, protože si potřebuju vyřešit blok, který v sobě mám díky tátovi. Ono to je prý tak, že když se narodí dítě a jeden z rodičů si v sobě nese nějakou "ránu", kterou si nevyřešil, tak to dítě se mu s tím snaží pomoct. Je to vlastně i docela logický, protože stejně jako rodiče chtějí, aby se jejich děti měli dobře, tak i děti chtějí, aby se jejich rodiče měli dobře. No, a mému tátovi zasadil život jednu velkou ránu. Když mu bylo 12, tak mu v náručí umřela máma. A on byl docela mamánek. A děda ho potom hned poslal na jeden intr, pak na druhej intr a s tím je opravdu těžké se nějak srovnat. Takže se uzavřel a nikoho k sobě nepustí. A já jsem se fakt snažila mu s tím pomoct, ale on odstrkoval i mě. Nutil mě plít jahody plné pavouků, i když věděl, že mám fobii, když měl blbou náladu, tak mě zmlátil kvůli špatný známce ve škole. Bohužel to neproběhlo tak, že vzal měchačku a dal mi na zadek. Já jsem si tu měchačku musela přinést sama. Prosila jsem ho na kolenou, brečela jsem, nic nepomohlo. Měla jsem z něj hrozný strach, přesto byl pro mě táta Bůh. Teď je náš vztah úplně jiný. Táta se o mě zajímá, volá mi, dává mi najevo, že je rád, když přijedu, že je na mě hrdý, brání mě před svojí manželkou a vynadá jí, když se ke mě chová hnusně.

Jak kdyby si to všechno uvědomil a chtěl to nějak napravit. Jenže to, co bylo dřív, ve mě pořád je. A já to potřebuju vyřešit, jinak se budu pořád plácat v bludném kruhu a budu od sebe všechny odstrkovat jako táta. Takže na ty konstelace asi půjdu. Ale strašně se bojím.

Teď o víkendu jsem byla po dlouhé době až do neděle u mámy. Docela hezky jsme si popovídaly. Máme najednou takový lepší vztah. Víc se objímáme a dáváme si najevo, že se máme rády. Jak kdybysme se najednou našly.  Samozřejmě, že máma se nezměnila a má občas dost blbý řeči, ale já už si to nějak neberu osobně. Řeknu jí, že je to vydírání, ona se urazí a za chvíli se bavíme normálně dál. Většinou, když se bavíme, tak ona potom začne řešit hlavně sebe a mluví pořád jenom o sobě. Tak jí nechám. Ať se vymluví, když se pořád potřebuje řešit. Já už to mám tak nějak srovnaný. Jediný, co pořád nechápe je to, že důvod toho, proč k nim teď už tak často nejezdím není ona ani otčím ale to, že mám svůj život. Ale to snad časem pochopí.

Nějakou dobu jsem teď měla klid od švagrové, ale v pátek si mě přidala na icq a zase začala psát romány, jak jí to strašně štve v práci a já nevím, co ještě. Se mnou se ale prostě fakt něco stalo a reaguju úplně jinak. Nereaguju na její stížnosti a je mi to úplně jedno, co si tam mele.  Jediný, co mě fakt naštvalo bylo to, když mi včera napsala, že budu po dlouhý době o víkendu sama s mamčou, tak ať si to užiju a oni že jedou k její mámě slavit narozeniny a že se jí vůbec nechce. Odpověděla jsem normálně, že budu u mámy celý víkend poprvé od února a oni ať si to užijou, že to nakonec určitě bude v pohodě. Odpoledne, když jsem byla u kamarádky, mi od ní přišla smska, že jsem ale k mámě mohla přece jet kdykoli oni tam nebyli, že tam přece nebyli pořád a že ta moje smska vyzněla tak divně. To mě fakt naštvalo, protože když jsem napsala, že jsem tam nebyla na celý víkend od února, tak jsem tím myslela, že jsem tam nebyla celý víkend od února a ne, že jsem tam nebyla kvůli nim. Neodpověděla jsem jí, protože nebudu plýtvat energií na to, abych jí neustále vysvětlovala, co jsem jak myslela. To bych taky nemusela dělat nic jinýho. U kamarádky jsem byla na kole, takže jsem ten vztek vydupala na zpáteční cestě, když jsem jela do kopce a jsem zase celkem v pohodě.

A štve mě teda ještě jedna věc. Na začátku března jsem se nechala profesionálně nafotit a dodnes nemám fotky. Nejdřív fotografovi umřel táta. Pak se už neozval. Když jsem se připomněla, tak mi napsal, že už má fotky připravené a navrhl mi termíny, kdy by mi je mohl předat. Když jsem mu napsala, kdy bych teda mohla, tak už mi neodpověděl. Znovu jsem ho musela uhánět, jestli to teda platí. Neplatilo, protože šel do nemocnice na nějakou operaci. Už je to přes týden, kdy by měl být z nemocnice doma a ještě se neozval. Nechávám mu teď čas na to, aby se mi mohl ozvat první a abych ho pořád neuháněla. Je to strašně neprofesionální chování a to nemám ráda. Takže se mu v týdnu chystám napsat ostrý mail v tom smyslu, jestli někdy ty fotky dostanu nebo jestli to byly jenom vyhozené peníze. Tak nějak mi to totiž přijde. Debil. Neplatila jsem si to pro nic za nic.

Jo, a vyhlídla jsem si na netu plavky:

Přijdou mi fakt úžasný a hlavně mají mojí velikost podprsenky, což se moc často nestává. Ale já jsem si nikdy přes internet prádlo ani plavky nekupovala, tak nevím, jestli si je mám objednat. Normálně v obchodě je hodně těžký na mě plavky sehnat. A nejsem si jistá, jestli se mi líbí ty kalhotky. Nemám ráda takové ty vykrojené, mám spíš radši bokovky. Zase ale když mi nebudou sedět, tak to můžu poslat zpátky a oni mi vrátí peníze. Už jsem si tam kupovala nějaké noční košilky a ty věci tam jsou fakt kvalitní. Tak nevím. Asi o tom musím ještě přemýšlet. Radši už nešetřím, ono se pak většinou něco po.... jako třeba ten zub.