Středa 13-10-2010

Dneska ráno cestou do práce se stalo něco, co jsem si na jednu stranu přála a na druhou stranu se toho hodně děsila. Potkala jsem šéfa. Toho kokota, kvůli kterému jsem přišla o dobrou práci. Toho kokota, co mi vyhrožoval soudem. Byl to neuvěřitelný šok! Nepotkali jsme se úplně tváří v tvář, ale viděli jsme se. Já jsem si normálně čekala na metro. Metro přijelo, zastavilo a přímo proti mě, ve vagonu, kam jsem chtěla nastoupit, stál šéf. Podívali jsme se na sebe a mě se úplně zastavilo srdce hrůzou. Fakt jsem cítila, jak se mi udělalo zle. Na chvíli jsme oba oči odvrátili a pak se na sebe nevěřícně podívali znova. Já jsem se okamžitě vydala k jinému vagonu, protože s nim přece nepojedu ve stejném vagonu! Teda fuj! Takový děs hned po ránu!

Teda čekala jsem spíš, že ho uvidím v nějakém Touaregu, kterých každý den pár potkám. On normálně metrem nejezdí a vždycky, když měl metrem jet, tak z toho měl trauma. Metro jezdí každé 2 minuty, je vždycky plné lidí. A on musí být ve vagonu, do kterého chci nastoupit! Nechápu???? A proč jsem si to občas tak trochu přála? Aby viděl, že vypadám dobře a že se mi daří dobře. Že se mu nepodařilo mě zničit. A zrovna dneska to byla dobrá chvíle na setkání. Cítím se dobře, na vlasy jsem si zvykla a docela bych i řekla, že mi to sluší. I v tom, co mám na sobě se cítím dobře. Takže opravdu mohl vidět, že mě prostě nezničil a že se mám dobře i bez práce u něj. Zajímalo by mě, co se honilo a honí hlavou jemu. Jestli se mu taky udělalo blbě... Hrozně se mračil a když mě uviděl, tak se začal mračit ještě víc. No... dneska mám teda opravdu téma na přemýšlení.

Dneska se mi teda opět zdálo o tom, že jsem se do té práce vrátila a řešila jsem, kde budu sedět, protože v blízkosti šéfa jsem sedět nechtěla. Nevím, proč se mi pořád zdá o tom, že se tam vracím? Včera jsem si psala s pár kolegama. Stýská se mi po nich. Připadám si fakt jak po rozchodu. Na jednu stranu bych chtěla vědět všechno, co se tam děje, nejlépe jak se jim tam beze mě nedaří. Na druhou stranu mi ty informace ubližují. Kdyby někdo z kluků odešel jinam a našla by se tam práce, kterou jsem doteď dělala, tak bych s nima znovu ráda pracovala. Taky jsem jim to napsala.

Musím se ale teda přiznat, že už se začínám cítit líp a líp a teď už opravdu můžu prohlásit, že jsem to ustála a začínám si zvykat na svůj nový život. Taky se musím pochválit, protože jsem celou tu situaci zvládla naprosto s přehledem, nedělala jsem žádné scény a odešla jsem středem s hlavou vztyčenou. A to se počítá. A to si ty lidi, co se mnou pracovali a mají charakter pamatují a proto se se mnou dál baví a neobrací se ke mě zády. Ještě mě sice pořád mrzí, jak to všechno dopadlo a opravdu se mi stýská, ale už v mnohem menší míře než předtím. Stýská se mi i po ženáčovi, ale to je zase na jiné psaní.

Vlastně celkově je všechno lepší. Opravdu se cítím líp. Začínám se zase cítít jako "já" a mám z toho radost. Teď jenom vysadit léky. Psycholožka mi tvrdí, že už je nepotřebuju, psychiatr na mě tlačí, ať vysazuju. Tak už bych mohla zase trochu ubrat. O tom, že už je mi líp, svědčí i fakt, že to, že jsem potkala toho kokota, mě zase až tak šíleně nerozhodilo. Kdyby se to stalo tak před měsícem, tak je mi zle aspoň týden. Teď mi bylo zle jenom dokud jsem nedorazila do práce. Přemýšlet o tom asi budu celý den, ale v pohodě to ustojím.

Jo, a mám jednu úžasnou novinku! Kamarádka kosmetička, která si v kočárkárně jednoho paneláku u nás udělala malý kosmetický salonek, po mě chce, abych jí nafotila fotky na web. Moje první práce coby "profesionální" fotografky! Jupíííí. Teda zrovna včera na mě padla krize, že jsem úplně neschppná a fotit stejně neumím a ani se to nikdy nenaučím, ale tenhle pocit snad někdy přejde... :-)

Přeji hezký den.

Vaše Blondýna z Londýna (jenom dočasně, dokud se zase nevrátím k hnědé) :-D