Pondělí 24-01-2011

Bydlím sama. Konečně. Pocity jsou trochu smíšené, ale převládají spíš ty pozitivní. Mám z toho radost a mám chuť udělat v bytě nějaké změny. Vymalovat obývák, na část zdi nalepit nějakou dekorační tapetu, koupit novou lampu, do koupelny koupit modré ručníky, aby tam všechno barevně ladilo, na záchod koupit nový držák na toaleťák a na štětku... Prostě to tam tak nějak zútulnit. Ne, že by to doteď nebylo hezké, ale prostě mám chuť si to tam tak nějak víc naklidit a užívat si pocit, že se nemusím o nikoho starat, nikomu prát, žehlit, uklízet po někom. Užívat si to, že si budu uklízet jenom po sobě.

Celá rodina se mě ptá, jestli mi není smutno a říkají, že mi určitě smutno bude. Tak jako je to nezvyk, ale smutno mi není. Máma se rozhodla, že mi bude pořád volat, abych nebyla smutná, táta bráchovi vykládá, že zním nějak smutně a brácha si sebevědomě myslí, že mi hrozně chybí. Tak jsem se ho včera pokusila vyvést z omylu, ale nejsem si jistá, jestli se mi to povedlo. Když jsem se včera vrátila domů, tak jsem se nadšeně vrhla na úklid, do koupelny si dala svíčky a začala se zútulňováním a vybíráním lampy a tak. Byla jsem z toho nadšená. Pak mi to začalo připadat takový divný. Ale než na mě stačil padnout smutek nebo něco takového, tak přijel bratr pro další věci. Našlapal mi v čisté předsíni, do čisté vany mi vylil vodu od želv i se štěrkem a nechal to tam tak... Takže mě zase tak akorát nasral a já byla fakt ráda, když odjel i s tím svým bordelem. Musím ale uznat, že si to zařídil dobře. Od té doby, co jsem mu přestala žehlit, se jeho prádlo vršilo a vršilo, on si vždycky vyžehlil jenom to jedno tričko nebo košili, které potřeboval. A teď si vzal celou tu hromadu nevyžehleného prádla s sebou a myslíte, že si to vyžehlí? Ne, vyžehlí mu to přítelkyně...

Kromě těch smíšených pocitů mám ještě pocit, že se mi dost ulevilo. Že jsem se zbavila jednoho velkého balvanu. Myslím, že už jsem to tady psala - naši se odstěhovali, když bylo bráchovi 18. Jelikož je to mamánek, tak si nebyl ani schopný namazat chleba. Veškerou péči o něj jsem teda převzala já a ze začátku to pro mě bylo hodně těžký. Uklidila jsem byt, vrátila jsem se a byl tam bordel, prala jsem mu, žehlila, nakupovala, starala se o to, kde je a v kolik přijde... Jediné, co jsem nedělala, bylo vaření. Když už jsem padala na hubu, tak jsem se ozvala a řekla mu, že nějaké věci z úklidu převezme taky. A stejně jsem byla vždycky ta špatná já. Máma měla výčitky, že ho nechala "samotnýho" tak mladýho a on jí to teď o víkendu i vpálil. Mě se nikdo nezeptal, jestli jsem už byla připravená starat se v podstatě o dítě a jestli to zvládám. Já totiž musím zvládat všechno.

Máma sice vyhrožuje, že se přestěhuju do bráchovýho pokoje a oni tam občas přespí, když pojedou na koncert do Prahy, ale myslím si, že to nemyslí vážně. Pokud ano, tak se začnu trochu víc rozhlížet po bytech a odstěhuju se taky. Nedokážu si to dost dobře představit...

Jinak v sobotu jsme teda byli v Drážďanech.

Bylo to celkem fajn, ale obchody jsem čekala teda trochu lepší. Je fakt, že jsem tam oblečení asi nakoupila levněji než tady. To si ještě musím ověřit. Jestli se mi potvrdí, že kalhoty, které jsem si tam koupila cca za 1.200,- tady stojí o 1.000,- víc, tak už tady nic kupovat nebudu. S Objevem jsme zůstali párkrát sami, ale vždycky jsme na někoho čekali, takže jsem se nezeptala... Můj hlavní úkol totiž teď je, začít zase žít svůj život a nepodřizovat ho klukům. Takže jsem byla včera u mámy, teď o víkendu jedu k tátovi a ten další víkend jdu pařit s kamarádkou. Jenže kluci chtějí jít taky, tak je s sebou asi vezmu. A tím pádem už zase plánuju společnou akci já. A já NECHCI! Držím se zuby nehty, abych už dneska nenapsala plánovací mail na další sobotu - což je skoro za 14 dní! Taky se držím zuby nehty, abych Objevovi každý den nepsala na icq. Vždyť já mu vůbec nedávám příležitost, aby se mohl ozvat on sám! Nebo aby si stihl uvědomit, že se ozvat chce! Tohle fakt není správné chování... Chtělo by to trochu víc sebevědomí. A taky by bylo dobrý se trochu uvolnit.

A proč jsem tak najednou změnila názor na to, že mu zatím nic říkat nebudu a nebudu se tolik ozývat? Dívala jsem se minulý týden na jeden úžasnej film. V originále se to jmenuje The ugly truth, do češtiny je to přeložené jako Chceš mě, chci tě. Romantická komedie, jak jinak.  A je o vztazích. Je tam dost komicky vysvětlené to, jak funguje seznamování a vztah mezi chlapem a ženskou. Ženská by pro chlapa měla být vzácná, nedělat první krok a nechat toho chlapa, aby ji dobýval. A mě se to zalíbilo. Tak jsem si řekla, že to zkusím. Že klukům dám najevo, že nejsou jediní, se kterýma se vídám. Aby se víc snažili plánovat nějaké akce taky oni. Hlavně Objev teda. Zároveň se ale učím dávat Objevovi tak nějak fikaně najevo to, že se mi líbí. Třeba už jsem se naučila neuhybat pohledem. Občas mám nějakou narážku, ale většina toho, co jsem měla říct mě samozřejme napadne až druhý den. Máma nechápe, proč se to musím učit. Ženský to prej mají vrozené.... Tak já jsem asi chlap nebo co.