Středa 08-09-2010

V pondělí večer jsem byla u psycholožky. Měla ze mě radost. Řekla mi, že kdyby se mi to s tou prací stalo před 4 rokama, tak bych skončila hospitalizovaná na psychiatrii a teď to zvládam. Místo, abych z toho měla radost, tak jsem se lekla a tak si tak říkám, že co když na tý psychiatrii skončím teď? Ještě není všem dnům konec a mě teď fakt není dobře. Ale neměla bych takhle přemýšlet a dělat si bubáky... Prostě tam neskončím, protože nechci. 

Potom jsem byla ještě v hospodě s klukama z práce a to mi vůbec neudělalo dobře. Bavili jsme se zase o tom, co se stalo. Jeden z kluků mě potom vezl domu. Byl to člověk, kterému jsem věřila a kterému jsem plno věcí řekla. Ale dozvěděla jsem se, že on řekl šéfovi většinu věcí. Sice to myslel dobře, ale hodně mě tím zklamal a právě od té doby je mi hůř. Nechci už o tom s nikým mluvit, nechci se s nikým z těch lidí stýkat. Mám na ně vztek.

Včera za mnou ještě přijel ženáč. Bylo to divný. Neměli jsme se o čem bavit. Řekla jsem mu, že mě zklamal a že se to teda asi dalo čekat. On na to nereagoval. Vypadalo to, že on se na mě těšil a že chtěl, aby to mezi náma bylo jako před tím, ale když se o něco pokusil, tak já jsem prostě nemohla. Nedokázala jsem si představit, že by se dotýkal on mě nebo já jeho. Bylo to prostě divný a je to jedna z věcí, které mě také rozhodily. Proto se cítím děsně. Ale je jasné, že to s ním už mám jednou pro vždy vyřešené...

Chvílema už moje pocity hraničí s úzkostí a to mě děsí. Nešla jsem dneska do práce, protože chci mít dneska klid. Půjdu na procházku a budu se zase snažit být sama se sebou a budu doufat, že se mi udělá líp. Nechci, aby mi bylo hůř, proto se zase musím zaměřit na sebe. Je to všechno strašně těžký. I když ze mě má psycholožka radost, tak já jí ze sebe nemám, protože se cítím fakt blbě. Když se teď budu zase věnovat sama sobě, udělá se mi líp? Zvládnu to?

Nevím... Mám strach..