Úterý 24-08-2010

Je mi dneska divně. Asi je to tím, že jsem celý den doma a snažím se uklízet. Až večer mám sraz s kamarádkou. Ale nikam se mi nechce. Asi mi tak nějak všechno dochází a fakt mi z toho není dobře.

To, co se stalo v práci je sviňárna. Jsem naštvaná! Nechci chodit do jiné práce! Nechci si zvykat na nové lidi a na novou práci! Nikoho z práce nekontaktuju, ale určitě je tam všechno zase v pohodě. Všechno se vrátilo do starých kolejí, jak kdyby se nic nestalo. A mě je z toho nanic. A taky je mi z toho smutno.  Taky je mi jasný, že všechno, co tam teď nebude v pořádku, bude moje vina. Už jsem zaslechla, že tam šéf a kolega rozhlašují, že mám v práci plno chyb atd. Je mi to fakt líto, protože jsem pracovala, jak nejlíp jsem mohla. Ještě mi asi bude trvat, než to všechno vstřebám, takže se tady s nějakým mým výlevem ještě setkáte...

Do toho jsem ještě docela naštvaná na ženáče. Tak nějak mi dochází jeho chování. Užívat by si chtěl, ale následky se mu nést nechtějí. Je celej posranej z toho, že by se to mohlo řešit před soudem a že by přišel o rodinu. Když člověk podvádí, tak je přece vždycky možnost, že se to manželka dozví a opustí ho. Pak to nemá dělat... Taky se chudáček bál, abych třeba neotěhotněla a řekl mi, že v tom případě doufá, že bych byla rozumná (=šla na potrat). Tak nějak mi to došlo, když jsem se o něm bavila minulý týden s kamarádkou a dneska jsem si na to vzpomněla. Tohle nemám zapotřebí. Už v tom nebudu pokračovat a nebudu ho kontaktovat. Je to normální slaboch. Ale on kontaktuje mě. Minulý týden mi volal, že se mu sama od sebe neozvu a že on pořád kontroluje telefon... A co já s tím? Tak ať si pořád kontroluje telefon. Mě už to nezajímá. Proč je mi teda ale smutno? Ano, i v tomhle případě si prostě musím dát čas.... Pořád mi chybí trpělivost.

Dneska se mi ozvali z jedné známé banky, že se jim líbí můj životopis a jestli bych zítra nemohla přijít na pohovor. Jdu tam a jsem nervózní. Nechce se mi chodit na pohovory, protože se mi nechce hledat práci a pořád to ve mě vyvolává pocity hořkosti z toho, co se stalo. Kdyby mě náhodou vzali, tak je mi to zase blbý vůči práci, kam nastupuju teď na tu dohodu.... No, to ještě nemá cenu řešit a nervovat se tím.

Sakra, nikam se mi večer nechce, motá se mi hlava a cítím se fakt divně. Nejradši bych se zavřela doma, zalezla do kouta a litovala se. Ale to mi k ničemu nebude, takže večer s kamarádkou vyrazím na véču, jak jsme domluvené...