Středa 12-01-2011

Tak si hezky nesu následky sobotního sezení v mokrých kalhotách po bruslení. Super. V neděli jsem byla celá rozlámaná, v pondělí mi bylo divně, ale spíš psychicky. No, a včera mě začaly bolet průdušky a celkově jsem se cítila hrozně slabá, tak jsem se po obědě sebrala a jela domů. Když jsem si zalezla pod deku, tak mě začalo ještě strašně bolet břicho na pravý straně. Ne, nebyl to slepák, ale vaječník. Dostala jsem fakt strach. Dneska už je to dobrý, ale pořád mě bolí hlava, oči a průdušky, tak jsem zůstala doma. Tak aspoň příště vím, že si s sebou mám vzít něco na převlečení.

Ono je mi dost divně i psychicky. Asi je mi smutno. A jsem nespokojená. Mám takový divný pocit, že se potácím mezi novým a starým životem a nevím pořádně co s tím. Že by trpělivost? 

Můj starý život byl takový, že jsem často jezdila na víkendy k rodičům a často jsem se vídala s kamarádkama. Chodila jsem hodně ven na procházky a hodně jsem fotila. Ale spokojená jsem nebyla, protože mě čekalo překonávání strachu ze vztahů. Nechtěla jsem na ty procházky chodit sama a nechtěla jsem mít pořád jenom samé dámské jízdy.

Nový život je úplně opačný. K rodičům moc nejezdím, s kamarádkama se tolik nevídám, na procházce jsem byla naposled o Vánocích a co se focení týče, tak mám pocit, že mám zrovna velkou krizi. A hlavně většinu víkendů trávím s klukama. A nejsem si úplně jistá, jestli mi to vyhovuje. Najedou mám pocit, že mi holky strašně chybí a užívám si každou chvíli, kterou strávím s nějakou z kamarádek. A taky se chci jít projít s foťákem. I když mám pocit, že na přírodě už jsem vyfotila snad úplně všechno... Na druhou stranu chci s klukama trávit co nejvíc času... vlastně ne s klukama, ale s Objevem. Mám pocit, že poslední dobou plánuju všechny akce s nima já. Nebo Objev. Teď o víkendu jedeme do Drážďan, pak jsem si říkala, že je někdy pozvu k sobě na večeři, až tady budu bydlet sama a tím končím. Už nebudu nic vymýšlet. Byla bych teda ráda, kdybychom ještě jeli na lyže, ale už se mi to moc nechce plánovat. Nebo jako na jednu stranu jo, protože díky tomu budu s Objevem, ale na druhou stranu - má cenu s ním něco plánovat, když nebudeme sami? Ať taky něco plánujou kluci.

Ono už mi to takhle moc nevyhovuje. Vídat se ve 3 nebo 4. Byla bych s ním někdy ráda sama. Říká se, že když si člověk něco opravdu přeje, tak se to splní. Tak já si to přeju. Taky mě ale napadlo, že bych se ho někdy mohla zeptat, jestli ho někdy napadlo, že bychom byli víc než jenom kamarádi. Musela by se na to ale najít vhodná chvíle, kdy budeme jenom sami dva. A stejně nevím, jestli na to seberu odvahu. I když... možná už na to mám trochu víc sebevědomí? A kdyby řekl, že ho to nenapadlo, tak bych to mohla zahrát nějak do autu? A aspoň bych věděla, na čem jsem.

Ale stejně je pro mě jednodušší si jenom přát, aby to vyšlo... Jenže se bojím, že to nevyjde a že mi ho dřív sbalí nějaká jiná.... Už tomu nedokážu dávat volný průběh, cyklím se v tom, neustále na to myslím a je mi z toho na nic...

Potřebuju nějak skloubit ty dva životy dohromady, abych byla spokojenější...